8 Tdo 984/2025-986 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové o dovolání, které podal obviněný F. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 11/2024, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují - usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, v části, jíž byl ponechán nedotčen výrok o vině pod bodem 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, výrok o trestu a výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, - rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí v rozsahu vysloveného zrušení na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že Obviněný F. H. je vinen, že v blíže nezjištěné době nejméně od 1. 7. 2021 do 10. 10. 2022 01:58 hod. v Ostravě-XY, na ulici XY, v bytě č. 3, který společně obýval se svou družkou – poškozenou J. D., a jejich pěti nezletilými dětmi, narozenými v období let 2015-2020, poškozenou J. D. opakovaně, nejméně s četností jednou za měsíc, poté co konzumoval alkohol, fyzicky napadal, a to i během spánku, způsobem, že ji např. boxoval do břicha, až začala krvácet, udeřil do nohy, kopal, bil pěstmi do hlavy a do žeber, slovně ji též urážel, a to i před jinými lidmi, např. slovy „ty mrdko zkurvená“, říkal jí, že je „piča, děvka, kurva“, „že byla jebat“, ponižoval ji kvůli jejímu tělu, např. z důvodu strií po prodělaných porodech, sděloval jí, že „je tučná“, také jí uváděl, „že ji rozkope, že ji rozbije hubu“, dále poškozené říkal nepravdy např. „že byla s jeho šoférem“, přičemž takovou situaci několikrát umocnil tím, že si vzal nůž, a dále poškozené sděloval, že „ji zabije, že jí její matka udělá pohřeb“ a vulgárně u toho nadával, kdy v důsledku tohoto jednání se poškozená J. D. bála být v takovém okamžiku sama, dvakrát proti poškozené J. D. nožem i blíže nezjištěným způsobem manipuloval, přičemž mu v pokračování takového jednání vůči poškozené zabránila sestra poškozené G. F., také poškozenou J. D. z důvodu své bezdůvodné žárlivosti kontroloval, kdy poškozená nesměla bez jeho přítomnosti či souhlasu nikam chodit např. s dětmi na hřiště či do obchodu, od Velikonoc 2022 ji napadal i tak, že po ní házel popelník, talíř, nádobí, taktéž v jednom případě přišel za poškozenou J. D. do pokoje, kde spala, vzal ji do koupelny a tam si na ní proti její vůli vynutil, když ji držel, nedobrovolnou soulož zezadu, a to i přesto že mu předtím výslovně řekla, že to nechce, na což reagoval tak, že jí vulgárně nadával a říkal jí „že bude rychlý“, přičemž jeho shora popsané jednání vůči poškozené J. D. bylo ukončeno situací, když v přesně nezjištěné době od večerních hodin dne 9. 10. 2022 do ranních hodin dne 10. 10. 2022, poté co se poškozená J. D. vrátila z návštěvy, ve společně obývaném bytě na ulici XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, nejprve vulgárně nadával poškozené J. D., načež šel do kuchyně bytu, ze které se vrátil do ložnice a měl kuchyňský nůž o celkové délce 28 cm, s délkou čepele 9 cm, zasunutý v kapse kalhot a v ruce nesl skleněnou láhev s nápisem Hanácká vodka o objemu 0,5 l a pokračoval ve výhružkách směrem k poškozené J. D., které řekl, „dneska zdechneš, já tě zabiju, budeš na vozíčku“, přičemž napadení z jeho strany se snažila zabránit přítomná G. F., která se postavila mezi obžalovaného a poškozenou a když viděla u obžalovaného nůž v jeho kalhotách, tento mu vzala a odhodila na postel, načež obžalovaný láhví udeřil poškozenou J. D. do oblasti spánku hlavy, čímž jí způsobil zhmoždění měkkých tkání levé čelní krajiny hlavy s otokem a krevní podlitinou tamtéž, což si vyžádalo lékařské ošetření s dobou léčení do sedmi dnů, načež poškozená G. F. vzala mobilní telefon obžalovaného a chtěla volat policii, což jí obžalovaný nechtěl umožnit, a proto poškozenou G. F. udeřil do ruky, čímž jí z ruky vyrazil mobilní telefon, a to učinil právě z důvodu, aby nezavolala policii, poté poškozená G. F. obviněného odstrčila a podařilo se jí spolu s poškozenou J. D. z bytu utéct a zavolat na linku Policie ČR, která následně obviněného ze společného bytu vykázala, přičemž v důsledku shora popsaného komplexu jednání obviněného, které poškozená J. D. pociťovala jako těžké příkoří, se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, která ji podstatně omezila v běžném způsobu života na dobu přesahující 6 týdnů, především úzkostí, strachem a poruchami spánku, tedy jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a spáchal uvedený čin souloží, týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchal takový čin po delší dobu, jiného násilím nutil, aby něco opominul a takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, čímž spáchal jednak zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), jednak zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jednak zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a odsuzuje se za shora uvedený zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který mu byl doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku se zrušuje výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Masarykovo náměstí 24/13, 702 00 Ostrava, částku ve výši 3 940 Kč a úrok z prodlení z této částky ročně ve výši 12,75% ode dne 10. 9. 2024 do zaplacení. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve výroku o vině pod bodem 2) zůstává nedotčen. Odůvodnění: 1. Obviněný F. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku (pod bodem 1 rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku (pod bodem 2 rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech 1 a 2 citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devět) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024 a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O povinnosti obviněného k náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. 2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek zdůraznil, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, nedostačují k vyčerpávajícímu závěru o naplnění znaku těžké újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti citoval vybrané pasáže z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 498/2022, s tím, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je sice uvedena doba omezení poškozené, ovšem konkrétní projevy jsou rozvedeny úsporným a nedostatečným způsobem, takže ke konstatování naplnění znaků vážné újmy podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku nepostačují. Podle dovolatele skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nedostatečně jasně popisuje závažnost poruchy zdraví, především ve vztahu k omezení života poškozené, případně ve vztahu k jejímu předchozímu obvyklému způsobu života. V návaznosti na tyto výhrady obviněný v dovolání citoval vybrané pasáže některých dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 462/2022, sp. zn. 7 Tdo 842/2020, sp. zn. 8 Tdo 51/2024), čímž chtěl poukázat na to, že skutková formulace užitá soudem prvního stupně nedosahuje obvyklé kvality či intenzity vážné újmy, jak bylo uvedeno ve zmíněných rozhodnutích. Stejně tak zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi trestnými činy znásilnění a týrání osoby žijící ve společné domácnosti ve vazbě ke vzniku posttraumatické stresové poruchy u každého z uvedených trestných činů. Podle jeho názoru není mezi skutkovým zjištěním o existenci posttraumatické stresové poruchy a jednorázovým znásilněním v kontextu dalších skutkových zjištění dána jasná příčinná souvislost. V posuzované trestní věci nebylo podle něj zjištěno, že by právě jednorázový skutek znásilnění měl být příčinou posttraumatické stresové poruchy poškozené. V případě jednání, kterým měl podle skutkových zjištění poškozenou dlouhodobě týrat a jednou znásilnit, je tedy třeba pro dovození naplnění znaku skutkové podstaty ustanovení § 185 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku podle dovolatele jasně dovodit, že právě znásilnění poškozené bylo skutečností, bez níž by k rozvoji posttraumatické stresové poruchy poškozené nedošlo. Rozhodující a dostačující příčinou posttraumatické stresové poruchy bylo dlouhodobé týrání poškozené a případný závěr, že i samotné znásilnění by vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy učiněn nebyl a není podle obviněného podpořen ani žádným provedeným důkazem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. 4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v souvislosti s námitkami obviněného připustila, že popis skutku ohledně okolností, jakým způsobem se posttraumatická stresová porucha promítala do běžného života poškozené, mohl být sice preciznější, však i přes tento nedostatek je toho názoru, že základní otázka, jaké konkrétní potíže v psychickém stavu se u poškozené projevovaly a jak dlouho trvaly, byla zodpovězena. Za jisté pochybení označila i to, že do skutkové věty rozsudku nebyl zahrnut nejzávažnější projev posttraumatické stresové poruchy, tj. neschopnost poškozené samostatně se pohybovat mimo prostory bytu, přestože byl opakovaně zmiňován v odůvodnění. Podle státní zástupkyně bylo jednoznačně prokázáno, že posttraumatická stresová porucha v daném případě představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené, kdy intenzita tohoto onemocnění byla trvalá, tedy projevovala se rozhodně déle než šest týdnů. K uvedeným závěrům soudy dospěly na základě nejvýznamnějšího důkazu, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, tudíž jejich závěr je zjevně podložený. Ve vztahu k námitkám obviněného, že jednorázové znásilnění nemohlo vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, uvedla, že v dané věci má trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku povahu tzv. zastřešujícího trestného činu. Takový trestný čin „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. Tyto jiné trestné činy jsou se zastřešujícím trestným činem v jednočinném souběhu (v této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 8 Tdo 893/2020). K překrývání více různých trestných činů přitom došlo i v předmětné trestní věci, přičemž jde zejména o tu část jednání obviněného vůči poškozené, která se týká jejího znásilnění. Tato část jednání obviněného, která by jinak mohla představovat samostatný skutek, se stala součástí jednoho zastřešujícího trestného činu (týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku), který je spojuje ve skutek jediný. Vznik těžké újmy na zdraví je tak podle státní zástupkyně možné přičítat i k tíži jednání dovolatele, které bylo právně posouzeno jako trestný čin znásilnění, neboť posttraumatická stresová porucha vznikla nikoliv v důsledku pouze některých útoků, ale v důsledku celého komplexu protiprávního jednání, tedy v důsledku všech útoků, které byly dovolatelem vedeny. Vztah příčinné souvislosti mezi předmětným znásilněním a vzniklým následkem je tedy i v tomto případě plně zachován. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). 8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. 9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale částečně i v řízení před soudem prvního stupně [upozornil na nedostatečná skutková zjištění týkající se těžké újmy; namítl, že nedošlo k naplnění pojmových znaků těžké újmy, která měla vzniknout poškozené aj.]. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možno podřadit obviněným uplatněné námitky týkající se nenaplnění znaků těžké újmy na zdraví v případě posttraumatické stresové poruchy a v návaznosti na ni neexistenci příčinné souvislosti mezi jednorázovým činem znásilnění a vzniklou posttraumatickou stresovou poruchou, která byla uplatněna ve vztahu k zločinu znásilnění. Tyto námitky, po seznámení se s předmětnou trestní věcí, shledal Nejvyšší soud opodstatněnými, a to z následujících důvodů. 12. Ve vazbě na zpochybnění znaku těžké újmy na zdraví v případě konstatované posttraumatické stresové poruchy je třeba obecně uvést, že podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) tohoto ustanovení. Za těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí poškozenému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1164/2023). Ve vztahu k námitce týkající se posttraumatické stresové poruchy, jakožto těžké újmy na zdraví, podle judikatury Nejvyššího soudu dále platí, že závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). 13. Z předmětných soudních rozhodnutí je zřejmé, že soudy vznik posttraumatické stresové poruchy a naplnění znaků těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku dovodily ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného znalcem prof. MUDr. Ladislavem Hosákem, Ph.D. Tento znalec byl rovněž vyslechnut nejen u hlavního líčení, ale také v rámci doplnění dokazování odvolacím soudem (bod 12 usnesení) a mimo jiné uvedl, že potíže a léčení poškozené trvaly déle než 6 týdnů, přičemž její postižení bylo podstatné. V této souvislosti zmínil, že poškozená nebyla například schopna sama opouštět byt, vždy potřebovala doprovod (toto bylo znalcem označeno za omezení kvality života podstatnějším způsobem). Dále je třeba zmínit obavy poškozené o život a zdraví, vyděšení, plačtivost, úzkost. Znalec rovněž zmínil, že u poškozené docházelo k tzv. flashbackům (opakování nepříznivých prožitků) s tím, že v době předcházející útokům žádnými z uvedených potíží netrpěla. V návaznosti na výhrady dovolatele, že se poškozená dostatečně nevyjádřila k omezením, která jí měla být jeho jednáním způsobena, si dovoluje Nejvyšší soud obviněného upozornit např. na to, že poškozená uváděla, že se cítila jednáním, nadávkami obviněného před lidmi ponížena, cítila, že nemá žádnou hodnotu, snažila se být nejlepší ženou (viz též shora zvýrazněná část z vyjádření znalce). Podle svědkyně G. F. ven poškozená nechodila, sice neuvedla důvod, ale současně uvedla, že na ni obviněný hodně žárlil, nemohla se podle svědkyně poškozená hezky upravit nebo nalíčit. Tyto skutečnosti, prokazující hodnověrnost tvrzení poškozené (nejen ve vazbě na výpověď svědkyně G. F.), ale zapadají rovněž do charakteristiky poškozené, neboť ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie znalce Mgr. Michaely Bondy vyplývá, že z psychologického hlediska je vyloučeno, že by poškozená měla sklony k patologické lhavosti, záměrnému účelovému blokování či zkreslování skutečností (viz též bod 13 rozsudku). Vzhledem k uvedeným skutečnostem musí Nejvyšší soud konstatovat, že podmínky mj. citované shora uvedenou judikaturou pro konstatování existence posttraumatické stresové poruchy u poškozené, vzniklé v souvislosti s jednáním obviněného, byly jednoznačně naplněny ve smyslu znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tudíž uvedený závěr učiněný soudy nižších stupňů byl shledán správným. 14. Ve vztahu k námitce absence příčinné souvislosti mezi jediným trestným činem znásilnění a vznikem posttraumatické stresové poruchy Nejvyšší soud na úvod připomíná, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019; srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr., č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci je však třeba mít na paměti, co mohlo zapříčinit vznik posttraumatické stresové poruchy a k jakému jednání či komplexu jednání její vznik přičítat. 15. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jednání obviněného bylo mimo jiné posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku. Z příslušné skutkové věty je pak patrno, že za tento trestný čin byl považován souhrn navazujících jednání, vůči poškozené v době nejméně od 1. 7. 2021 do 10. 10. 2022 (01:58 hod.), přičemž obviněným zmiňované jednání kvalifikované jako znásilnění bylo zjištěno pouze v jednom případě v celé škále násilného jednání obviněného vůči poškozené. V tomto ohledu je namístě připomenout, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že (jak již bylo shora konstatováno) trestný čin znásilnění zapadal do časové výseče trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, je dále nutno uvést (i v souladu s názorem státní zástupkyně), že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku má v posuzované věci povahu tzv. zastřešujícího trestného činu. Takový trestný čin „překrývá“ jiné trestné činy, které by jinak mohly být spáchány samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stávají součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný (tyto jiné trestné činy jsou se zastřešujícím trestným činem v jednočinném souběhu) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020. Sám obviněný v podaném dovolání mj. (str. 9 dovolání) konstatoval, že „v takové situaci tedy skutečně není vyloučen souběh týrání osoby žijící ve společném obydlí a znásilnění“. 16. Ve vazbě na výhrady obviněného učiněné v dovolání je nutno uvést, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně mj. vyplývá, že poškozená byla nejméně od 1. 7. 2021 do 10. 10. 2022 ze strany dovolatele vystavena poměrně razantním útokům fyzické či verbální povahy, přičemž součástí fyzických útoků bylo i předmětné znásilnění. Skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů pak konstatují, že posttraumatická stresová porucha se u poškozené vyvinula v důsledku komplexu (souhrnu) jednání obviněného. Na tomto místě však ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), která byla aplikována soudem prvního stupně a akceptována soudem odvolacím, ve vazbě k těžké újmě na zdraví vážící se mj. ke zločinu znásilnění, nemohl Nejvyšší soud souhlasit s uvedeným závěrem soudů nižších stupňů, a to z důvodů níže uvedených. Je nesporné, že znásilnění, kterého se měl na poškozené J. D. obviněný dopustit, tvořilo součást protiprávního jednání dovolatele, stěží však lze akceptovat závěr soudů, že toto jednání obviněného vedlo u poškozené ke vzniku posttraumatické stresové poruchy ve vazbě na kvalifikovanou skutkovou podstatu, tj. právní kvalifikaci § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024). Soud prvního stupně v popisu skutku mj. uvedl, že „nejméně v jednom případě přišel obviněný za poškozenou J. D. do pokoje, kde spala, vzal ji do koupelny a tam si na ni proti její vůli, když ji držel, vynutil nedobrovolnou soulož zezadu...“. Uvedením pojmu „nejméně v jednom případě“ již je předem nepřímo podle mínění Nejvyššího soudu v předmětné trestní věci navozována situace ve vazbě k použití „posttraumatické stresové poruchy“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedené skutkové zjištění „nejméně v jednom případě“, může být vykládáno tak, že se tak stalo „přinejmenším“ či „minimálně“ v jednom případě, přestože bylo výpovědí poškozené prokázáno, že se tak stalo jednou. Nejvyšším soudem zmíněná skutečnost vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť sám zmíněný soud mj. (str. 9) k výpovědi poškozené J. D. uvádí, že si soulož na ni vynutil, když bydleli již na XY v bytě č. 3, a stalo se to pouze „jednou“. Nejvyšší soud je toho názoru, že za situace, kdy sama poškozená uvedla [viz rozsudek soudu prvního stupně (str. 9)], že se tak stalo „pouze jednou“ a podvolila se mu, aby nevyváděl, a pokud šlo o další pohlavní styky, tak ty byly dobrovolné, pak sice je nutno konstatovat, že předmětný nedobrovolný pohlavní styk – znásilnění, zapadá do celkového konceptu agresivního jednání obviněného a bezpochyby se v souladu se znaleckým posudkem podílel na vzniku posttraumatické stresové poruchy, jak byla znalcem zjištěna, stěží však toto samostatné jednání, za situace, kterou poškozená popsala, a to i ve vazbě na jejich sexuální život, bylo možno posoudit jako okolnost zakládající vznik těžké újmy (vznik posttraumatické stresové poruchy) k trestnému činu znásilnění, jak konstatovaly soudy nižších stupňů. Pro uvedený závěr vyslovený Nejvyšším soudem svědčí podle něj i závěr vyslovený odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení (viz níže). 17. K uvedené problematice soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 28 a následující) uvedl, že obviněný týral osobu blízkou žijící ve společném obydlí takovým způsobem, že jí způsobil těžkou újmu na zdraví (viz závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie), kdy ve vztahu k právní kvalifikaci znalec uvedl, že „posttraumatickou stresovou poruchu a její vznik je nutno u poškozené vztáhnout na celý komplex jednání obviněného“. Následně se však již soud prvního stupně zabýval pouze otázkou násilí, donucení atd., bez bližší vazby na zdůvodnění, čím je odůvodněn závěr, že vznik posttraumatické stresové poruchy lze přičítat obviněnému samostatně také k trestnému činu znásilnění ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud k uvedené problematice (viz shora bod 16) v odůvodnění svého usnesení (bod 39) pak po výslechu znalce u veřejného zasedání konstatoval, že „porucha vznikla nikoli v důsledku pouze některých útoků (pozn. soudu nelze tedy tvrdit, že samostatně vznikla v souvislosti s předmětným znásilněním), ale v důsledku celého komplexu protiprávního jednání, tedy v důsledku všech útoků, které obviněným byly vedeny“. Tento závěr podle mínění Nejvyššího soudu ve shodě se závěry soudů nižších stupňů k charakteristice agresivního jednání obviněného tedy jednoznačně svědčí pro závěr, že předmětné znásilnění, kterého se obviněný na poškozené dopustil, zapadá do celé škály jeho násilného jednání a bylo jedním z prvků celé množiny násilného jednání obviněného naplňující tím znaky těžké újmy na zdraví ve formě vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené, avšak vážící se pouze k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Na druhou stranu však již Nejvyšší soud nesdílí názor soudů nižších stupňů, že tímto jedním jednáním – znásilněním, za situace popsané poškozenou i s ohledem na jejich další sexuální život, došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy odůvodňující právní kvalifikaci jednání dovolatele ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Pro tento závěr Nejvyššího soudu podle něj svědčí i skutečnost zmíněná odvolacím soudem, že „uvedená porucha vznikla nikoli v důsledku pouze některých útoků, ale v důsledku celého komplexu protiprávního jednání, tedy v důsledku všech útoků, které obviněným byly vedeny“, které však již nemají vazbu k trestnému činu znásilnění. Vznik posttraumatické stresové poruchy jako důsledek celého komplexu protiprávního jednání obviněného je tak dán pouze ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, když týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srovnej rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s otázkou těžšího následku ve smyslu § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku lze pak zmínit rozh. č. 17/1982 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že těžší následek musí být způsoben při násilném jednání pachatele, které směřuje k docílení soulože. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že závěry vyslovené znalcem k otázce vzniku posttraumatické stresové poruchy (mj. zmíněné shora), spočívající „v celém komplexu protiprávního jednání obviněného a v důsledku všech útoků“, byly sice správně aplikovány k § 199 tr. zákoníku, avšak již v neprospěch obviněného také ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. 18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, v části, jíž byl ponechán nedotčen výrok o vině pod bodem 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, výrok o trestu a výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, stejně tak zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody. Pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl popsán skutek, kterým obviněný naplnil nejen znaky zločinu vydírání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. ř., kde nebylo shledáno pochybení, ale také již zmíněného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož právní kvalifikace byla shledána nesprávnou, a proto v této části muselo dojít ke zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud ponechal nedotčen výrok o vině pod uvedeným bodem. V důsledku tohoto výroku musel být rovněž zrušen výrok o trestu a výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, které zůstaly v rozsudku soudu prvního stupně usnesením soudu druhého stupně nedotčeny. Zrušen musel být rovněž výrok o vině pod bodem 1) rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody. S ohledem na vyslovená zrušení musela být zrušena také další rozhodnutí v rozsahu vysloveného zrušení na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu. 19. Nejvyšší soud pak sám mohl podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodnout tak, že obviněného (pro jednání dříve popsané bod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně), při nezměněných skutkových zjištěních (pouze vypuštěno nejméně), uznal vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a odsoudil jej za shora uvedený zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který mu byl doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem Nejvyššího soudu zůstal nedotčen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve výroku o vině pod bodem 2). 20. V důsledku částečného zrušení výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu a rovněž výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, který byl vázán ke zrušenému výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nově rozhodl o druhu a výměře trestu jak ve vztahu ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), tak zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a dále též ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 49 T 11/2024-750, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 3 To 4/2025-853, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen a rovněž ve vztahu k sbíhajícímu se přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, a ukládal obviněnému souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Předně je nutno uvést, že nejpřísněji trestným činem je jednání obviněného, které bylo kvalifikováno podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024) se sazbou od dvou do deseti let. Tak jako v případě soudu prvního stupně bylo nutno vycházet při ukládání trestu z ustanovení § 37 – 39 tr. zákoníku, přičemž v rámci tohoto odůvodnění lze odkázat na skutečnosti zmíněné soudem prvního stupně k osobě obviněného (bod 32 rozsudku) a úvahy zmíněným soudem vyjádřené v bodech 33-37 jeho rozsudku. Jak již bylo shora uvedeno, nejpřísněji trestným z celé škály trestných činů, za které byl obviněnému ukládán souhrnný trest je trestný čin znásilnění se sazbou od dvou do deseti let, přičemž nelze odhlížet od skutečnosti, že obviněnému byl ukládán trest souhrnný, mj. také za dva trestné činy se sazbou od dvou do osmi let. Dále bylo nutno brát v úvahu skutečnosti charakterizující osobu obviněného, způsob spáchání předmětných trestných činů (úmyslné páchání), stejně jako okolnost, že je nutno uložit trest souhrnný, což při zohlednění všech skutečností vedlo Nejvyšší soud k závěru, uložit obviněnému trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, tedy v horní polovině zákonné trestní sazby. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně ukládal obviněnému trest odnětí svobody v rozmezí trestní sazby od pěti do dvanácti let, a pokud uložil obviněnému trest odnětí svobody jako souhrnný v trvání devíti roků, jednalo se rovněž o trest uložený v horní polovině zákonné trestní sazby. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil Nejvyšší soud obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku pak zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 8. 2024, č. j. 1 T 104/2024-52, který byl obviněnému doručen dne 12. 9. 2024, a nabyl právní moci dne 21. 9. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ohledně nároku poškozené zdravotní pojišťovny bylo obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Masarykovo náměstí 24/13, 702 00 Ostrava, částku ve výši 3 940 Kč a úrok z prodlení z této částky ročně ve výši 12,75% ode dne 10. 9. 2024 do zaplacení, přičemž vzhledem ke správnosti úvah soudu prvního stupně lze pro stručnost odkázat na závěry vyslovené v odůvodnění jeho rozsudku [náklady léčení poškozené J. D.; viz body 42-44]. 21. Nejvyšší soud považuje za potřebné dále uvést, že jediná námitka, která byla obviněným v dovolání uplatněna, směřovala ke zpochybnění – tj. nezpůsobení těžké újmy na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy poškozené, potažmo nezpůsobení těžké újmy na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy odůvodňující právní kvalifikaci jeho jednání podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného ohledně dalších trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyla v dovolání žádná námitka uplatněna. Lze tedy obecně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. V návaznosti na shora uvedené je nezbytné dovolatele upozornit, a to i v souvislosti s představami obviněných ohledně povinností (rozsahu přezkumu) Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu