Pobyt v táboře nucené práce na základě zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, nebyl vězněním, a proto nemohlo být rozhodnuto o zrušení věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Z tohoto důvodu nesplňuje osoba zařazená do tábora nucené práce podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, a nemá nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 3 odst. 1 tohoto zákona.

ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y      Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce B. L., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o přezkoumání  rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,   takto:      I. Žaloba se  z a m í t á .    II. Žádný z účastníků  nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Rozhodnutím žalované ze dne 21. 3. 2002 č. j. 310626461/B byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. uplatněná z důvodu jeho  věznění v době od 25. 10. 1951 do 25. 6. 1952 s odůvodněním, že nárok žalobci nevznikl, protože v té době nebyl ani ve vazbě ani ve výkonu trestu, ale v táboře nucených prací (dále jen TNP). Opravným prostředkem podaným v zákonné lhůtě  se žalobce domáhal kladného vyřízení své žádosti o  přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.  za dobu svého pobytu v  TNP po dobu 8 měsíců z důvodu, že ministerstvo spravedlnosti již v r. 1971 považovalo pobyt v TNP za nezákonný, stejně jako ve vězení. Také Krajský soud v   Brně  při  rehabilitaci  v  r. 1990, dále   Ministerstvo  spravedlnosti  v  r.  1992  a   nakonec   i samotná žalovaná při vyměřování starobního důchodu, když žalobci přiznává 20 měsíců a ne jen 12 měsíců.  Pobytu v TNP předcházelo odpykání trestu za velezradu  v trvání jednoho roku, za což mu byla žalovanou dne 5. 2. 2002 přiznána peněžní částka. Žalovaná ve svém vyjádření  poukázala na to, že o zařazení do TNP rozhodovaly zvláštní, k tomu účelu zřízené,  komise v administrativním řízení a na přezkoumávání těchto rozhodnutí nelze aplikovat ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb. Na rozhodování o přiznání odškodného za pobyt v těchto táborech se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. nelze pobyt v nich považovat za dobu věznění.  Vzhledem k tomu, že  Vrchní soud v Olomouci, který byl věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci, tak  do 31. 12. 2003 neučinil, byla věc tímto soudem postoupena Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s ust. § 132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“), podle něhož nestanoví-li zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2003) a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud. Podle ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí  včetně  správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce   v zákonné lhůtě požádal o poskytnutí jednorázové peněžité částky z důvodu svého pobytu v TNP. Podle propouštěcího potvrzení ze dne 25. 6. 1952 strávil  žalobce v TNP dobu od 25. 10. 1951 do 25. 6. 1952. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházela i žalovaná v napadeném rozhodnutí, žalobce byl v době od 25. 10. 1951 do 15. 6. 1952  na základě rozhodnutí komise Krajského soudu v Brně zařazen do TNP.  Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.   se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1991 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce v uvedeném období byl vězněn v době předcházející pobytu v TNP a za tuto dobu mu také byla přiznána jednorázová částka podle zákona č. 261/2001 Sb. ve výši 120 000,- Kč. Protože však pobyt v TNP nebyl vězněním  a v důsledku toho ani nemohlo být rozhodnuto podle zákona č. 119/1991 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., nejsou splněny zákonné podmínky, aby žalobci mohla být  přiznána jednorázová částka za dobu  jeho pobytu v TNP podle zákona č. 261/12001 Sb.  Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní  soud žalobu  v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť  v postupu správního orgánu nebyla shledána nezákonnost. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., když účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.   Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce neměl v řízení úspěch a žalované  náklady  s tímto řízením nevznikly (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).       Poučení: Proti tomuto rozsudku  n e j s o u  opravné prostředky přípustné.     V Brně dne  31. července 2003         JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu