č. j.: 5 A 60/2002 – 16                                                                                                                            7 A 14/2002                                                                                                                            7 A 59/2002                         U S N E S E N Í     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce Avirunion, a. s., se sídlem Dubí, Ruská 84, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. Legií 172/I., proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne  11. 3. 2002, zn.: O-151590, vedené pod sp. zn. 5 A 60/2002, ve věci týchž účastníků, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 29. 11. 2001, zn.: O-149537, vedené pod sp. zn.: 7 A 14/2002 a ve věci týchž účastníků, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 27. 2. 2002, zn. O-139598, vedené pod sp. zn. 7 A 59/2002,                                                                                                                                     t a k t o :     Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.: 5 A 60/2002, 7 A 14/2002      a 7 A 59/2002  s e  s p o j u j í  ke společnému projednání.   Žaloby   s e   o d m í t a j í .   Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í :     Žalobce se žalobami podanými u Vrchního soudu v Praze domáhal ve správním soudnictví podle ustanovení části páté o. s. ř. zrušení v záhlaví označených rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterými byly zamítnuty rozklady žalobce proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí přihlášek prostorových ochranných známek (lahví             a sklenice), neboť podle jeho názoru není dána jejich rozlišovací schopnost.   Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, kterému byly – jako soudu věcně a místně příslušnému v době podání žalob – žaloby podány, do 31. 12. 2002 ve věcech nerozhodl, postoupil uvedené věci v měsíci lednu 2003 podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k převzetí a dokončení věci Nejvyššímu správnímu soudu.                                                                                                                                    5 A 60/2002 – 17       Podle názoru žalobce vyjádřeného v žalobách mu žalovaný v rozporu se zákonem odmítl poskytnout ochranu pro jeho prostorové ochranné známky, ač ji jiných subjektům v obdobné věci neodmítl.   Nejvyšší správní soud po posouzení žalob dospěl k závěru, že není příslušný k jejich projednání, neboť podle nové právní úpravy účinné od 1.ledna 2003 se v dané věci jedná        o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř.  projednávají a rozhodují v plné jurisdikci obecné soudy a nikoliv specializované senáty krajských soudů     a Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví.   Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví zákon. Z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou podle ustanovení § 6 s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon.  Takovým zvláštním zákonem je občanský soudní řád, který v ustanovení § 244 odst. 1 stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nabylo-li takové rozhodnutí právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.   Předmětem tzv. známkového práva v objektivním smyslu je ochranná známka. Jedná se o označení, které je způsobilé odlišit výrobky a služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb. Jde tedy o označení, které se vydělilo z volně užívaných označení, aby plnilo vymezené funkce. Ochranná známka není nikdy chráněna sama o sobě, nýbrž vždy ve spojení s určitými výrobky nebo službami, pro které je zapsána, a brání tak užívání shodných či zaměnitelných označení pro výrobky a služby téhož druhu. Subjektem známkového práva mohou obecně být osoby právnické a fyzické.   Těžiště právní ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém. Právní prostředky ochrany proti jejich porušování jsou obvykle upraveny přímo v průmyslově-právních normách. Pokud tyto prostředky upraveny nejsou, nebo jsou upraveny jen částečně, přichází v úvahu použití obecných prostředků ochrany soukromoprávní povahy. Hmotněprávní otázky rozhodnutí žalovaného je proto třeba posuzovat zásadně podle příslušných právních předpisů o ochranných známkách (zákon č. 137/1995 Sb.). Použití obecných ustanovení občanského práva přichází v úvahu, pokud by nebylo možno vystačit ani se zvláštními ani s obecnými právními předpisy práv k nehmotným statkům. Naproti tomu otázky řízení se řídí obecnými předpisy správního řádu, v oblasti průmyslových práv,           na rozdíl od práv k ostatním nehmotným statkům, je pak v jednotlivých právních předpisech   i procesní právní úprava zvláštní. Rozhodující pro posouzení charakteru věci pak je právo hmotné, nikoliv právo procesní, neboť v případě věcí projednávaných podle novelizované části páté o. s. ř. jde vždy o rozhodnutí orgánu veřejné správy, který se v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva.                                                                                                                                  5 A 60/2002 – 18       Ze shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud, že žaloby podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítá, neboť jde o věci, kdy správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, kdy je žaloba podle § 68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Vzhledem k tomu, že obecný soud v dané věci případně rozhodl i o věci,           tj. soudní přezkum není založen na pouhém kasačním přezkumu zákonnosti, je poskytována subjektivním právům žalobce vyšší ochrana než jak tomu bylo v případě soudního přezkumu zákonnosti podle k 31. 12. 2002 Ústavním soudem zrušené části páté o. s. ř.   Protože byly žaloby soudem odmítnuty, nepřiznal soud žádnému z účastníků podle ustanovení § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení.     Poučení:  Proti tomuto usnesení  n e j s o u  opravné prostředky přípustné. Žalobce může do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žaloby k soudu příslušnému podle ustanovení § 249 a § 250 o. s .ř., přičemž účinky procesních úkonů učiněné v tomto řízení zůstávají zachovány a posoudí se přiměřené podle ustanovení s. ř. s.                                                                V Brně dne 24. 6. 2003                                                                                                                  JUDr. Marie Součková, v. r.                                                                                                                 předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Alena Horychová