Byl-li důchod žadatelce přiznán neoprávněně, tj. i přesto, že podmínky nároku na něj nesplňovala, může jí být podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, odňat, přestože po jeho přiznání nedošlo na straně žadatelky k žádné změně skutečností, které tu byly v době jeho přiznání a které v žádosti o něj uvedla.

č. j. 5 Ads 9/2003-31             ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y            Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci žalobkyně B. P., zastoupené JUDr. Annou Bělunkovou, advokátkou AK  se sídlem v Ostravě, Tovární 3,  proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o vdovský důchod, o kasační stížnosti    žalobkyně - stěžovatelky B. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne  21. 11. 2002, č. j.  18 Ca 120/2002-10,     t a k t o:   I.      Kasační stížnost se  z a m í t á.   II.    Žalovaná n e m á  p r á v o  na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.       O d ů v o d n ě n í:          Rozsudkem ze dne 21. 11. 2002, č. j.  18 Ca 120/2002-10 Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí  České správy sociálního zabezpečení ze dne  8. 4. 2002, kterým tato odňala B. P. od 22. 5. 2002 vdovský důchod podle ust. § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění, s odůvodněním, že nárok na vdovský důchod  má žena pouze po manželovi, a s ohledem na to, že navrhovatelka s druhým manželem F. P. byla rozvedená, nárok na vdovský důchod po prvním manželovi  F.  P.  nemá.   Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení  ze dne 8. 4. 2002, obsahem  dávkového spisu navrhovatelky, jakož i výpovědí navrhovatelky a poté dospěl k závěru, že opravný prostředek navrhovatelky není důvodný. Z hlediska skutkových   zjištění   vyplývajících  z  dávkového  spisu   navrhovatelky  vzal  krajský   soud za prokázané, že navrhovatelka uzavřela dne 3. 12. 1939 sňatek s F. P., který byl dle osvědčení Ministerstva národního obrany ze dne 17. 8. 1972 uznán za účastníka národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb., s tím, že se mu podle ust. § 15 cit. zák. započítává doba od 15. 3. 1939 do 8. 7. 1940 jako účastníku domácího odboje a doba od  9.  7.  1940  do  1.  5.  1945   jako   československému   politickému   vězni,  umučenému v koncentračním táboru. Navrhovatelka se opětovně provdala za F. P. a toto manželství bylo rozvedeno v roce 1958. Rozhodnutím bývalého Úřadu  důchodového zabezpečení v Praze k žádosti navrhovatelky jí byl přiznán vdovský důchod od 16. 11. 1971 podle zák. č. 161/1968 Sb., v platném znění, ve výši 890,- Kč. Své rozhodnutí Krajský soud  v Ostravě odůvodnil tím, že navrhovatelka na tento důchod nárok  podle § 30 odst. 4 věty první zákona čís. 101/1964 Sb., podle kterého nárok na vdovský důchod zaniká provdáním,  neměla, a neměla ho ani podle zák. č. 121/1975 Sb., přičemž  citované právní předpisy, jakož i zákon č. 161/1968 Sb., neznaly žádné výjimky pro účastníky odboje, resp. pro vdovy   po těchto účastnících. Jestliže tedy bývalý Úřad důchodového  zabezpečení v Praze  rozhodnutím ze dne  2. 1. 1973 vdovský důchod navrhovatelce po jejím bývalém manželovi F. P. od 16. 11. 1971 přiznal, postupoval tak protiprávně. Jestliže tedy podle krajského soudu Česká správa sociálního zabezpečení napadeným rozhodnutím ze dne  8. 4. 2002 navrhovatelce  vdovský důchod s odkazem na ust. § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění, odňala, postupovala tak zcela v souladu s výše citovanými právními předpisy, neboť navrhovatelka nárok na vdovský důchod po zemřelém F. P. pozbyla, a to opětovným provdáním za F. P.           Proti  rozsudku krajského soudu podala včas odvolání žalobkyně. O jejím odvolání Vrchní soud v Olomouci nerozhodl do 31. 12. 2002. Podle ust. § 129 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., - soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bylo řízení o jejím odvolání zastaveno dnem nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb.  Účastník tohoto řízení mohl do  31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle zák. č. 150/2002 Sb.        Žalobkyně ve stanovené lhůtě tj. do 31. 1. 2003 podala kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu. Pro řízení o kasační stížnosti je žalobkyně – dále stěžovatelka zastoupena advokátkou JUDr. Annou Bělunkovou, a to na základě plné moci ze dne 28. 1. 2003. Splnila tak podmínku stanovenou v ust. § 105 odst. 2 s. ř. s., podle níž stěžovatel musí být  zastoupen advokátem, nemá-li sám vysokoškolské právnické vzdělání.         V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že jí byl vdovský důchod po účastníku odboje přiznán rozhodnutím bývalého Úřadu důchodového zabezpečení v Praze ze dne 2. 1. 1973 číslo xxx ode dne 16. 11. 1971 dle zák. č. 161/1968 Sb., na základě žádosti,            ve které pravdivě uvedla veškeré skutečnosti rozhodné pro přiznání vdovského důchodu.               Od tohoto rozhodnutí nedošlo na straně stěžovatelky k žádné změně, kterou by byla povinna  oznámit, nejsou tedy splněny podmínky pro použití ustanovení § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti uvedla, že důvodně předpokládala zákonnost rozhodnutí, když bývalý  Úřad  důchodového zabezpečení v Praze zjistil  skutečný stav věci a měl náležité podklady pro rozhodnutí. Nedošlo–li  podle stěžovatelky ke změně poměrů, je způsob, jakým shora citované  rozhodnutí bylo zrušeno,  nezákonný.  Stěžovatelka proto  Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.           Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne                 5. 5. 2003 uvedla, že i přes podanou kasační stížnost nemá žádné výhrady k rozsudku Krajského soudu v Ostravě  ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 18 Ca 120/2002, jímž bylo jako věcně správné a zákonu odpovídající  rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne                8. 4. 2002 číslo xxx potvrzeno  a je toho názoru, že  Krajský soud  v  Ostravě rozhodl v této věci zcela správně a proto navrhla, aby byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta jako nedůvodná.        Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí  v souladu s ust. § 109 s. ř. s.                a dospěl k závěru, že námitka stěžovatelky, že pokud od vydání rozhodnutí bývalého Úřadu důchodového zabezpečení v Praze  ze dne  2. 1. 1973 číslo xxxx, na základě kterého jí byl přiznán vdovský důchod  po bývalém manželovi F. P.  od  16. 11. 1971, nedošlo k žádné změně skutečností rozhodných pro trvání nároku na dávku,  kterou by byla povinna  oznámit, nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění., není důvodná.        Podle ust. §  30 odst. 4 věty první zák. č. 101/1964 Sb.,  v platném znění, nárok                         na  vdovský důchod zaniká  provdáním. Jestliže se  tedy stěžovatelka jako vdova pobírající         po  prvním manželu F. P.  vdovský důchod  znovu v roce 1949 provdala za  F. P., nárok na vdovský důchod jí zanikl. Tento nárok se neobnovil  ani po té, co se stěžovatelka se svým druhým manželem F. P. rozvedla. V souladu s ust. § 30 odst. 4 věty za středníkem cit. zák., by  jí totiž nárok  na dřívější  vdovský důchod mohl  vzniknout znovu  pouze při opětovném ovdovění, jestliže by  jí nárok na vdovský důchod  náležel, kdyby se  znovu neprovdala, a jestliže  by jí nenáležel nárok na vdovský důchod   po posledním manželu. Nárok na vdovský důchod po bývalém manželovi stěžovatelce nevznikl ani podle později platných předpisů.        Krajský soud v Ostravě tedy nepochybil, když potvrdil jako věcně správné napadené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byl stěžovatelce vdovský důchod podle ust. § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění, odejmut od 22. 5. 2002, tedy ode dne následujícího po doručení rozhodnutí a tedy v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb.        Důvody   kasační stížnosti stěžovatelka podřadila pod ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., - tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, když podle stěžovatelky přestože na její straně nedošlo  ke změně skutečností rozhodných pro trvání nároku na dávku, bylo aplikováno ust. § 56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., v platném znění, a  vdovský důchod jí byl odejmut. Tyto důvody kasační stížnosti nebyly prokázány.        Při shrnutí výše uvedených skutečností  dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná   kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s., zamítl.        Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože stěžovatelka ve věci neměla  úspěch  a  žalovaná  Česká  správa  sociálního  zabezpečení  nemá  právo  na náhradu nákladů řízení, vzhledem k ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., i když ve věci měla úspěch, protože přiznání náhrady nákladů správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení vylučuje cit. ust. § 60 odst. 2 s. ř. s.       P o u č e n í:  Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 28. 8. 2003             JUDr. Ludmila Valentová       předsedkyně senátu