Jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí Jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí Jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, nelze poskytnout držitelům osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, jejichž účast v boji za národní osvobození spadá do kategorie § 1 odst. 1 bodu 1. písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y       Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce J.O., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08  Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2002, č. j. x,     t a k t o :     Žaloba se zamítá.    Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í :      Žalobou (opravným prostředkem) podanou v zákonné lhůtě  u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 2. 2002, č. j. x, kterým  byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozhodnutí žalované vychází ze skutečnosti, že žalobce uplatnil nárok z důvodů účasti na národním boji za osvobození v době od 12. 1. 1945 do 26. 4. 1945 jako účastník domácího hnutí, bylo prokázáno, že nabyl postavení účastníka národního boje za osvobození uvedeného v ustanovení § 1 odst. 1 bodě 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb., ovšem zákon se na tyto účastníky nevztahuje.    Řízení nebylo Vrchním soudem v Praze skončeno do 31. 12. 2002 a věc byla proto podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu, který řízení dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s.) -  tedy jako řízení o žalobě.    Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí zejména namítá, že nemohl uplatnit nárok podle zákona č. 217/1994 Sb., protože o této možnosti nevěděl a využil možnosti žádat podle zákona č. 261/2001 Sb. Jako doklad o své účasti v národním odboji předložil kopii pamětní medaile k 55. výročí konce II. Světové války, která mu za účast v boji za národní osvobození v letech 1939 až 1945 byla udělena dne 8. května 2000. Proto považuje svůj nárok za důvodný.    Žalovaná v písemném vyjádření spojeném s předložením žaloby (opravného prostředku) soudu uvedla, že žalobce nesplňuje podmínky dané v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., byl  politickým vězněm s nárokem podle zákona č. 217/1994 Sb. Žalobu proto považuje za nedůvodnou.    Ze správního spisu předloženého soudu žalovanou vyplynulo, že žalobce podal žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. s tím, že byl účastníkem domácího hnutí v době od 12. 1. 1945 do 26. 4. 1945 a připojil osvědčení podle ustanovení § 8 zákona č. 255/1946 Sb., vydané Federálním ministerstvem národní obrany dne 5. 3. 1984 pod č. j. 195 943/1982 - 38, z něhož je patrno, že žadatel byl čs. politickým vězněm od 12. 1. 1945 do 26. 4. 1945.    Nejvyšší správní soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí (ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s.) a o žalobních námitkách uvážil následovně:    Zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 se podle ustanovení § 1 odst.1 vztahuje na  občany  České  republiky, kteří splňují podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle ustanovení § 8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají  doklad, který toto osvědčení nahrazuje.    Zákon tedy neupravuje odškodnění všech držitelů osvědčení podle ustanovení § 8 zákona č. 255/1946 Sb., ale pouze těch, jejichž účast v národním odboji odpovídá vyjmenovaným kategoriím.  Žalobce byl podle předloženého osvědčení politickým vězněm, tedy spadá do kategorie uvedené v ustanovení § 1 odst.1 písm. g) citovaného zákona. Odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. mu tedy nebylo možno poskytnout, neboť se na něho tento zákon nevztahuje. Důvodem k tomu nemůže být ani skutečnost, že z neznalosti nepožádal o odškodnění, kterého mohl dosáhnout podle jiného zákona.   Vzhledem k tomu, že žaloba žalobce není důvodná, soud ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.    Žalobce neměl ve věci úspěch, podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Poučení : Proti tomuto rozsudku  n e j s o u  opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 21. května 2003                                                                                                                        JUDr. Petr  P ř í h o d a                                                                                                                    předseda senátu