Pokud byla obžaloba vzata v průběhu trestního řízení státním prokurátorem zpět, nelze za dobu strávenou ve vazbě poskytnout jednorázovou peněžní částku podle § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, neboť rozhodnutí o věznění nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 183/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (§ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.).

6 A 547/2002 – 21       ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y      Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce PhDr. S.   K. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 5. 2002, č. j. xxx,     t a k t o :       I. Žaloba se   z a m í t á .    II. Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :      Rozhodnutím žalované ze dne 16. 5. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (dále též „zákon“) s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobci nevznikl, protože rozhodnutí Státního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1949, č. j. PsT I 30/49 o žalobcově obžalobě nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.; podle předloženého potvrzení Státního soudu v Praze ze dne 22. 6. 1949 vzal prokurátor obžalobu proti žalobci zpět.    Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas opravný prostředek (který je podle nyní platné právní úpravy posuzován jako žaloba) u věcně a místně příslušného Vrchního soudu v Praze, v němž pouze popsal, že byl vězněn od 23. 12. 1948 do 23. 6. 1949, nejprve v policejní vazbě v Bartolomějské ulici a později až do soudního přelíčení na oddělení   pro mladistvé v Praze na Pankráci. U Státního soudu byla dne 22. 6. 1949 vzata obžaloba zpět. Konkrétní námitky proti rozhodnutí žalované neuvedl.    Žalovaná ve vyjádření k žalobě poukázala na to, že žalobce byl stíhán státní prokuraturou v Praze mezi jiným i za trestný čin uvedený v § 2 odst. 1, písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., avšak státní prokurátor v průběhu trestního řízení vzal obžalobu zpět. Z toho důvodu nebylo a ani nemohlo být rozhodnutí, kterým byl žalobce vzat do vazby, zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalovaná dále uvedla, že jí nepřísluší obecně řešit otázku omezení osobní svobody žalobce, ale musí se zabývat výlučně existencí podmínek pro vznik nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. Ty v daném případě naplněny nebyly, neboť neexistuje rozhodnutí o věznění, které by bylo, byť částečně, zrušeno podle uvedených zákonů, žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.    Vrchní soud v Praze o věci nerozhodl do 1. 1. 2003, proto v souladu s § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§ 130 odst. 1 s. ř. s.) jako soudu věcně příslušnému.    Žaloba není důvodná.    Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.    Podle citovaného ustanovení zákon stanoví pro vznik nároku tři podmínky: české státní občanství, věznění mezi 25. 2. 1948 a 1. lednem 1990 a zrušení rozhodnutí o věznění podle uvedených zákonů.    Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by žalobce doložil splnění uvedených podmínek (doloženo není ani české občanství žalobce); pokud pak lze předpokládat existenci českého občanství žalobce a jeho věznění ve vazbě až do soudního přelíčení (tj. až do zpětvzetí obžaloby proti němu), ani žalobce netvrdí (a nijak nedokládá), že by rozhodnutí     o jeho věznění bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Pokud tedy žalovaná žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla s odůvodněním, že rozhodnutí o věznění žalobce nebylo, a ani nemohlo být zrušeno, postupovala v souladu se zákonem. Uvedený závěr správního orgánu pak žalobce ve své žalobě nijak nezpochybňuje.    Z vyložených důvodů nebyla žaloba shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud ji proto zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).    S ohledem na souhlas žalované s rozhodnutím o věci bez jednání a s přihlédnutím k nevyjádření nesouhlasu s takovým projednáním žalobcem, soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).      Výrok o nákladech řízení je odůvodněn tím, že žalovaná, která by měla podle výsledku řízení na jejich náhradu právo, tuto náhradu neuplatnila.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 8. července 2003                    JUDr. Bohuslav Hnízdil                          předseda senátu