U S N E S E N Í        Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce Avirunion, a. s., Ruská 84, 417 03  Dubí, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Štanclem, Čs. legií 172/I., 339 01  Klatovy, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, Antonína Čermáka 2a, 160 68  Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného z 11. 3. 2002, č. j. O 143346,   takto:    I. Žaloba   s e  o d m í t á .  II. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění:    Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 17. 5. 2002 se žalobce domáhal       ve správním soudnictví podle ustanovení části páté občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zamítnutí přihlášky prostorové ochranné známky ve tvaru láhve.    Žalobce je především toho názoru, že rozhodnutí žalovaného o nedostatku rozlišovací způsobilosti výrobku je nesprávné, přičemž jeho závěr je nepřezkoumatelný, není podložen důkazně a evidentně nejde ani o notorietu (§ 34 odst. 4 správního řádu).    Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze, kterému byla – jako soudu věcně a místně příslušnému v době podání žaloby – žaloba podána, do 31. 12. 2002 ve věci nerozhodl, postoupil uvedenou věc v měsíci lednu 2003 podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k převzetí a dokončení věci Nejvyššímu správnímu soudu.    Nejvyšší správní soud po posouzení žaloby dospěl k závěru, že není příslušný k jejímu projednání, neboť podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2003 se v dané věci jedná       o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř. projednávají a rozhodují v plné jurisdikci obecné soudy a nikoliv specializované senáty krajských soudů     a Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví.    Podle ustanovení § 2 s. ř. s. poskytují ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví zákon. Z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou podle ustanovení § 6 s. ř. s. vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Takovým zákonem je občanský soudní řád, který v ustanovení § 244 odst. 1 stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popř. smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů a nebylo-li takové rozhodnutí právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.    Předmětem tzv. známkového práva v objektivním smyslu je ochranná známka. Jedná se o označení, které je způsobilé odlišit výrobky a služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb. Jde tedy o označení, které se vydělilo z volně užívaných označení, aby plnilo vymezené funkce. Ochranná známka není nikdy chráněna sama o sobě, nýbrž vždy ve spojení s určitými výrobky nebo službami, pro které je zapsána, a brání tak užívání shodných či zaměnitelných označení pro výrobky a služby téhož druhu. Subjektem známkového práva mohou obecně být osoby právnické a fyzické.    Těžiště právní ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém. Právní prostředky ochrany proti jejich porušování jsou obvykle upraveny přímo v průmyslově- právních normách. Pokud tyto prostředky upraveny nejsou, nebo jsou upraveny jen částečně, přichází v úvahu použití obecných prostředků ochrany soukromoprávní povahy. Hmotně-právní otázky rozhodnutí žalovaného je proto třeba posuzovat zásadně podle příslušných právních předpisů o ochranných známkách. Použití obecných ustanovení občanského práva přichází v úvahu, pokud by nebylo možno vystačit ani se zvláštními ani s obecnými právními předpisy práv k nehmotným statkům. Naproti tomu otázky řízení se řídí obecnými předpisy správního řádu, v oblasti průmyslových práv, na rozdíl od práv k ostatním nehmotným statkům, je pak v jednotlivých právních předpisech i procesní právní úprava zvláštní. Rozhodující  pro  posouzení  charakteru věci  pak je  právo  hmotné,  nikoliv  právo  procesní, neboť v případě věcí projednávaných podle novelizované části páté o. s. ř. jde vždy                o rozhodnutí orgánu veřejné správy, který se v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva.    Ze shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud, že žalobu podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítá, neboť jde o věc, kdy správní orgán rozhodl v mezích zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, kdy je žaloba podle § 68 písm. b) s. ř. s. nepřípustná. Vzhledem k tomu, že obecný soud v dané věci rozhoduje i o věci, tj. soudní přezkum není založen na pouhém kasačním přezkumu zákonnosti, je poskytována subjektivním právům žalobce vyšší ochrana než jak tomu bylo v případě soudního přezkumu zákonnosti podle k 31. 12. 2002 Ústavním soudem zrušené části páté o. s. ř.    Protože byla žaloba soudem odmítnuta, nepřiznal soud žádnému z účastníků podle ustanovení § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení.   Poučení: Proti tomuto usnesení  nejsou opravné prostředky přípustné. Žalobce může      do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle ustanovení § 249 a § 250 o. s. ř.   V Brně dne 10. června 2003                                                                                                            JUDr. Bohuslav  Hnízdil, v. r.                                                                                                                     předseda senátu   Za správnost vyhotovení: Křížová Andrea