I. Odůvodní-li správní orgán své rozhodnutí pouze tak, že práva a povinnosti vyplývající z posuzované dohody se týkají zahraničního obchodu s vojenským materiálem, není z toho zřejmé, pod jakou činnost definovanou v § 2 zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem dohoda spadá; takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné. ; II. Uvedení nesprávného identifikačního čísla v oznámení o zahájení správního řízení i v rozhodnutí správního orgánu I. stupně není porušením správního řádu.

ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y      Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce Z. B., a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 49, proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem v Praze 4, Za Mlýnem 1562/25, v řízení o přezkoumání  rozhodnutí žalovaného ve věci uložení pokuty,   t a k t o :     I.  Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 11. 6. 2002, č. j. 24015/02/2920/1000   s e   z r u š u j e   a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II.  Žalovaný   j e   p o v i n e n   zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 4 650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Petra Vališe, Praha 8, Sokolovská 49.     O d ů v o d n ě n í :     Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut jeho rozklad ze dne 12. 4. 2002 a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 250 000,- Kč za porušení zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem  za to, že žalobce uzavřel se švýcarskou společností O. C. P. A. C. dohodu o vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice, aniž by byl držitelem povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že jádrem pro právní posouzení věci je výklad obsahu pojmu zahraniční obchod s vojenským materiálem ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 38/1994 Sb. a posléze jeho aplikace na předmětnou dohodu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že obchod s vojenským materiálem je pro účely tohoto zákona vymezen jinak a šířeji než jak by bylo možné tento pojem obecně chápat ve smyslu obchodního zákoníku. Smyslem a funkcí zákona č. 38/1994 Sb. je udělování povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a udělování licencí k jednotlivým obchodním případům regulovat a monitorovat veškeré obchodní aktivity podnikatelských subjektů, které pak mohou vést ve své finální fázi k uzavření a realizaci vlastního obchodu  s vojenským materiálem ve smyslu např. obchodní kupní smlouvy.  Při aplikaci obecného výkladu pojmu zahraniční obchod s vojenským materiálem na dohodu uzavřenou mezi žalobcem a švýcarskou společností, jejímž předmětem je spolupráce smluvních stran při vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice, je pak zřejmé, že práva a závazky žalobce vyplývající mu z  této dohody, se  zahraničního obchodu s vojenským materiálem ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. týkají, a proto dohoda neměla být uzavřena bez uděleného povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem.   Žalobce v podané žalobě uvedl, že předmětnou dohodu lze charakterizovat jako rámcovou dohodu o určité spolupráci na výrobě a vývoji určitého zboží a podmínek, za kterých budou obě smluvní strany takto vyvinutý výrobek prodávat. Nejedná se tedy o projev vůle směřující k uzavření smluv, jak předpokládá § 2 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb., kde je definováno, co se považuje za obchod s vojenským materiálem. Dále žalobce vyslovil pochybnost, zda bylo předcházející správní řízení řádně zahájeno a zda bylo vůbec možno vydat v něm rozhodnutí, když  žalobce byl označen nesprávným identifikačním číslem a na toto nesprávné identifikační číslo bylo vydáno i správní rozhodnutí. Žalobce rovněž namítal, že napadené rozhodnutí je nejasné, protože z něj nelze zjistit, v čem měl žalobce porušit zákon. Žalovaný tak porušil ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v tom, že vydal rozhodnutí, aniž byl  spolehlivě  zjištěn  skutečný stav věci a niž se dostatečně přesvědčil o existenci relevantního důvodu pro zahrnutí smlouvy pod režim zákona č. 38/1994 Sb. Kromě toho, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné ve výše naznačeném směru, je také nezákonné i z toho důvodu, že neexistuje žádný věcný důvod, aby bylo možno ohrožení bezpečnostních zájmů státu jakkoliv dovodit.   Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na podrobný výklad základní otázky, zda žalobcem uzavřená dohoda o vývoji, marketingu a výrobě subkaliberní munice obsažený  v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z hlediska věcného žalovaný poukázal na  čl. 2 a 6 předmětné  dohody, z nichž se podává, že předmět dohody se týká střeliva pro dělo, tedy vojenského materiálu, uvažuje se s dodávkami takového materiálu do České republiky a uzavření takové dohody je jednáním žalobce, které spadá do rámce ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb. Dále poukázal také na to, že v průběhu správního řízení žalobce své pochybení spočívající v tom, že uzavřel předmětnou dohodu, aniž byl držitelem povolení pro provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem, v rámci ústního jednání uznal. Další argumenty žalobce týkající se svobody podnikání ve smyslu Listiny základních práv a svobod, jakož  i  poukaz  na  podporu podnikání žalobce z úrovně jiných útvarů  žalovaného označil žalovaný pro posouzení právního merita této věci za právně nerozhodné a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.   Protože  Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem          1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), v souladu s ustanovením § 132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu,  Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení. Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.   Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí  včetně  správního řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.                Podle ustanovení § 6 odst. 1, 2 zákona č. 38/1994 Sb. může obchod s vojenským materiálem provádět pouze právnická osoba se sídlem na území České republiky na základě povolení, které vydává Ministerstvo průmyslu a obchodu po souhlasném vyjádření Ministerstva zahraničního obchodu a ministerstva obrany, a to s přihlédnutím k obchodním zájmům České republiky. Obchodem s vojenským materiálem se podle § 2 odst. 1, 2 citovaného zákona rozumí vývoz vojenského materiálu z České republiky, dovoz vojenského materiálu do České republiky, nakládání s vojenským materiálem v zahraničí osobami oprávněnými podle tohoto zákona, jakož i plnění závazků vůči zahraničním osobám a přijímání plnění od zahraničních osob, jejichž předmětem je vojenským materiál uvedený v § 5 odst. 3 tohoto zákona osobami oprávněnými podle tohoto zákona. Za obchod s vojenským materiálem se pro účely tohoto zákona považuje také písemný projev vůle osob oprávněných podle tohoto zákona směřující k uzavření smluv, které upravují vztahy podle odstavce 1, jakož i s tím související přenos informací a reklama.   V daném případě, jak na to také správně poukázal žalovaný,  má  pro právní posouzení věci zásadní význam interpretace pojmu zahraniční obchod s vojenským materiálem ve vztahu k dohodě uzavřené žalobcem, když žalobce především namítá, že Legální definice tohoto pojmu je obsažena v § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 38/1994 Sb. Žalovaný však uložení pokuty v podstatě odůvodnil jen tím, že práva a povinnosti žalobce vyplývající mu z předmětné dohody se zahraničního obchodu s vojenským materiálem ve smyslu zákona č. 38/1994 Sb. týkají, z čehož není zřejmé, pod jakou činnost definovanou v  § 2 citovaného zákona jednání žalobce podřadil, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí v tomto směru  nepřezkoumatelné.   V dalším žalobním bodě  žalobce  vyslovil pochybnost, zda bylo  správní řízení řádně zahájeno a zda bylo vůbec možno vydat v něm rozhodnutí, když žalobce byl označen nesprávným identifikačním číslem a na toto nesprávné identifikační číslo bylo vydáno i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud nezákonnost, protože jednak zákon č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) neupravuje, jakým způsobem mají být účastníci správního řízení označováni, jednak ani žalobce neměl v průběhu správního řízení v tomto směru žádné pochybnosti a v neposlední řadě tuto nesprávnost opravil správní orgán v souladu s § 47 odst. 6 správního řádu.   Stejně tak nedůvodný je poslední žalobní bod týkající se  porušení ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 v tom, že bylo vydáno rozhodnutí, aniž byl  spolehlivě  zjištěn  skutečný stav věci a niž se dostatečně přesvědčil o existenci relevantního důvodu pro zahrnutí smlouvy pod režim zákona č. 38/1994 Sb. V daném případě je spornou právní otázka a i když žalobce namítá porušení citovaných ustanovení, neuvádí, jaké další důkazy by měly v rámci spolehlivého zjištění skutečného stavu věci provedeny, zejména když jediným relevantním důkazem je předmětná dohoda uzavřená žalobcem se švýcarskou společností.    Z výše uvedených důvodů  Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí žalovaného podle ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení zrušil a podle odst. 4 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve věci bylo rozhodnut bez jednání v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.     Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §  60 odst.1 s. ř. s., když žalobci, který měl ve věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady zaplacením soudního poplatku v částce 1000,- Kč a odměny právnímu zástupci  v částce 3 650,- Kč (odměna 3 500,- Kč podle § 11 vyhl. č. 484/2000 Sb. a náhrada hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).     Poučení: Proti tomuto rozsudku  n e j s o u  opravné prostředky přípustné.     V Brně dne  30. září 2003       JUDr. Eliška  Cihlářová             předsedkyně senátu