Vyjde-li silniční správní úřad při svém rozhodování podle § 31 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ze stanoviska Policie ČR, neporušuje § 3, § 32 odst. 1 ani § 47 spr. ř., neboť správní orgán je tímto stanoviskem vázán; nemůže do něho zasahovat, resp. nutit Policii ČR jeho obsah měnit.

ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y   Nejvyšší správní soud  rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce R. s. R., s. r. o., zastoupeného JUDr. Františkem Antlem, advokátem v Pardubicích, Varšavská 216, proti žalovanému Ministerstvu dopravy a spojů, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ve věci prodloužení povolení provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu silnice,     t a k t o :   I.  Žaloba   s e   z a m í t á .   II.  Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Žalobou podanou v zákonné lhůtě u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2002, č. j. 191/02-120-STSP/2, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 11. 6. 2002, č. j. ODSH-2184/2002-Sa, jímž nebylo žalobci povoleno prodloužení provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice I/37 na pozemku p.č. 287/1, k.ú. S. podle ustanovení § 31 zákona č. 13/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen silniční zákon). V odůvodnění žalovaný poukázal na znění citovaného ustanovení a stanovisko Policie ČR, kterým je podmíněno vydání povolení a které je pro správní orgán závazné.  Bez souhlasu  Policie ČR nelze vydat povolení ke zřízení a provozování reklamního zařízení v ochranném pásmu silnice. Silničnímu správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat toto stanovisko. Policie ČR nadále zůstává dotčeným orgánem státní správy ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a jak vyplývá ze stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) v konkrétních podmínkách jednotlivých správních řízeních mohou být dotčeny (samostatně) též zájmy chráněné zákonem č. 12/1997 Sb., které podle § 1 odst. 1 citovaného zákona hájí příslušný orgán vykonávající na tomto úseku státní správu. Taková situace bude běžně nastávat, pokud by stavba nebo zařízení mohly ohrozit bezpečnost a plynulost silničního provozu nebo by mohly být zdrojem jeho rušení, např. velkoplošná zařízení, stavby a zařízení v blízkosti komunikací. Z uvedeného podle žalovaného vyplývá, že pro silniční správní úřad, který postupuje podle § 31 silničního zákona, je stanovisko okresního dopravního inspektorátu jako dotčeného orgánu státní správy ve smyslu § 1 zákona č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů závazné. Vzhledem k negativnímu stanovisku Policie ČR postupoval silniční správní úřad v souladu s právními předpisy.   V žalobě žalobce především poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný mj. uvádí, že dospěl k závěru, že postup správního orgánu I. stupně je v souladu s § 31 odst. 1 silničního zákona, ačkoliv žalobce v odvolání doložil, že všechny zákonodárcem stanovené podmínky této právní normy splnil. Dále žalobce namítal, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 stavebního zákona, ačkoliv mu musí být známo, že závazný výklad právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně svěří, v ostatních případech tak může činit pouze nezávislý soud. Odkaz žalovaného na § 1 odst. 1 zákona č. 12/1997 Sb. pokládá žalobce za zavádějící. Žalovaný také musel z odvolání žalobce vědět, že doplněné vyjádření dopravního inspektorátu ze dne 7. 5. 2002 není v souladu s oficiálními údaji Ředitelství silnic a dálnic ČR v Brně a ze serveru Policie ČR veřejně přístupném na internetu, že tudíž obě vyjádření dopravního inspektorátu nebyla vydána v souladu s § 3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle přesvědčení žalobce nic nebránilo žalovanému v tom, aby přinutil dopravní inspektorát k respektování uvedené právní normy. S odvoláním na výše uvedené je žalobce přesvědčen, že žalovaný, a také správní orgán I. stupně,  porušil přinejmenším kogentní ustanovení § 3, § 32 odst. 1 a § 47 správního řádu a § 5 a § 6 zákona č. 12/1997 Sb. Žalovaný ve svém vyjádření v podstatě zopakoval argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a  navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. V souladu s ust. § 132  zák.č. 150/2002 Sb. (dále jen s. ř. s.), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2003,  převzal neskončenou věc, v níž byla dána věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze,  a řízení v ní dokončí Nejvyšší správní soud.   Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. se řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného před 1. 1. 2003, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.    Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené  rozhodnutí žalovaného v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   Pokud žalobce poukazuje na to,  že splnil všechny zákonodárcem stanovené podmínky silničního zákona, považuje Nejvyšší správní soud za postačující v této souvislosti uvést, že citovaný zákon stanoví pro povolení zřizování a provozování reklamních zařízení podle § 31 silničního zákona v odst. 1 také podmínky, jejichž splnění nemůže žalobce nijak ovlivnit, mimo jiné  předchozí souhlas příslušného orgánu Policie ČR.   V prvním žalobním bodě žalobce namítal porušení § 3, § 32 odst. 1 a § 47 správního řádu, které podle jeho názoru spočívá v tom, že žalovaný odkazuje na blíže nespecifikované stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 stavebního zákona, ačkoliv závazný výklad právních norem přísluší pouze tomu orgánu, kterému tuto pravomoc zákonodárce v daném zákoně výslovně svěří, v ostatních případech pouze soud a  že stanovisko Policie ČR není v souladu s oficielními údaji, a žalovaný proto měl dopravní inspektorát přinutit k respektování § 3 odst. 5 správního řádu. I když Nejvyšší správní soud považuje, v podstatě shodně se žalobcem, odkaz na stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k § 126 stavebního zákona v daném případě za zcela nepřípadný, když Krajský úřad Pardubického kraje a žalovaný nerozhodovali jako stavební úřady ve věci podle stavebního zákona, což je požadavek citovaného ustanovení, ale jako silniční správní úřady podle § 31 odst. 2 silničního zákona, nebyla tímto způsobem  porušena ustanovení § 3, 32 odst. 1 a § 47 správního řádu. Porušení těchto ustanovení nelze spatřovat ani v tom, že silniční správní úřad I. stupně nepřinutil dopravní inspektorát k respektování § 3 odst. 5 správního řádu, protože takové oprávnění pro silniční správní úřad ze žádného právního předpisu nevyplývá.   Za nedůvodný považuje Nejvyšší správní soud také žalobní bod obsahující tvrzené porušení § 5 a § 6 zákona č. 12/1997 Sb. ve znění pozdějších předpisů. K porušení citovaných ustanovení nemohlo dojít, protože  § 5 citovaného zákona ve znění platném v roce 2002 vymezoval působnost Okresního dopravního inspektorátu jako orgánu vykonávajícího státní správu ve věcech bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to rozhodování ve věcech technické způsobilosti silničních vozidel k silničnímu provozu, provádění zápisů do technického průkazu motorového nebo přípojného vozidla, popř. vydávání technického průkazu a osvědčení o technickém průkazu, vydávání státních poznávacích značek k silničním vozidlům a vedení evidence řidičů silničních vozidel, a tuto působnost tento orgán v daném případě nevykonával a § 6 citovaného zákona byl v té době již s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 361/2000 Sb. zrušen.    Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. V souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání.   Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému s tímto řízením žádné náklady nevznikly.   Poučení: Proti tomuto rozsudku   n e j s o u   přípustné opravné prostředky.   V Brně dne 4. září 2003               JUDr. Eliška Cihlářová                       předsedkyně senátu