K tvrzení stěžovatele obsaženému teprve v kasační stížnosti, že žije na území České republiky ve společné domácnosti s družkou a společně s ní se stará o její dvě děti, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Je-li jediným důvodem kasační stížnosti jenom tato nově tvrzená skutečnost, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

č. j. 4 Azs 50/2003-49   ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:  Z. S., zast. JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Kosmonautů 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem                   v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, o kasační stížnosti proti rozsudku               Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2003, č. j. 28 Az 99/2003-22 a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,   takto:   I. Kasační stížnost  s e   z a m í t á.   II. Žádný z účastníků  n e m á   p r á v o  na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.   O d ů v o d n ě n í :      Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 6. 2002 nebyl žalobci udělen azyl                  podle § 12, 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění                         (dále jen „zákon o azylu“) a bylo vysloveno, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl,                        že žalobce podal žádost o udělení azylu dne 5. 9. 2001, v níž uvedl, že Ukrajinu opustil                     pro potíže s mafií. Byl členem bezpečnostní agentury a při ochraně zboží se dostal                           do konfliktu se členy mafie. Tyto zranil a následně po něm požadovali náklady na úhradu léčení. Po nějakou dobu skutečně platil, avšak když mu došly peníze, byl těmito lidmi                    zbit a z obavy o život odešel na doporučení přátel do České republiky. Uvedl, že pokud                      by se vrátil na Ukrajinu, čekalo by ho pronásledování a ohrožení života ze strany vlády,     neboť vláda a mafie jsou propojeny. Nemohl se obrátit ani na policii, protože tam je situace stejná. Správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nebyl v zemi původu pronásledován                 za uplatňování politických  práv a svobod a neshledal v jeho případě ani existenci  skutečnosti zakládající důvodnost strachu z pronásledování tak, jak je uvedeno v § 12 písm. b) zákona                o azylu. Udělení azylu podle § 13 odst. 1, 2 téhož zákona nepřicházelo v případě                 žalobce v úvahu pro nesplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Důvody k udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu) nebyly po posouzení všech okolností shledány. Správní orgán též konstatoval, že po zhodnocení výpovědi žalobce a její konfrontaci                          se zprávami, které shromáždil, nelze uzavřít, že žalobci by v případě návratu do vlasti             hrozilo nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu shledána nebyla.   Ve včas podaném opravném prostředku žalobce vyslovil nesouhlas s rozhodnutím s tím, že se na Ukrajinu nemůže vrátit z důvodů obav o svůj život, neboť zde nejsou dodržována lidská práva a svobody a on tak nebude chráněn před činností mafie.   Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 9. 2003, č. j. 28 Az 99/2003-22 žalobu podanou proti výše označenému rozhodnutí správního orgánu zamítl a rozhodl,                  že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že podklady shromážděné pro rozhodnutí byly dostatečné, řízení před správním orgánem netrpělo                žádnou vadou a rozhodnutí je plně v souladu se zákonem. Po zhodnocení stavu věci konstatoval, že žalovaný postupoval správně a v souladu s ustanovením § 12 zákona                         o azylu, když azyl žalobci neudělil, neboť důvody, které tento uvádí nelze podřadit                     pod žádný z důvodů udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu. Rovněž rozhodnutí                      o neudělení azylu podle § 13 odst. 1, 2 zákona o azylu, tzv. azyl za účelem sloučení rodiny,                je v souladu se zákonem, neboť u žalobce tento důvod dán není. Rozhodnutí žalovaného                   o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je v souladu se zákonem. Žalovaný měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Soud                                  se pak ztotožnil i se závěrem žalovaného o tom, že ve vztahu k žalobci nebyly dány            překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.   Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V kasační stížnosti vyslovil názor, že při rozhodování o jeho žádosti o azyl nebylo postupováno v souladu se zákonem, když nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem,                  které jsou na jeho straně. Poukazoval na to, že Ministerstvo vnitra mělo v době vydávání rozhodnutí možnost postupu podle § 13, 14 azylového zákona. Konkrétně ustanovení                    § 13 odst. 1 je uvedeno, že je možno udělit azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení                  o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Zároveň                 je v § 14 uvedeno, že lze udělit azyl a to taktéž v případě hodného zvláštního zřetele z humanitárních důvodů, i když nebude zjištěn důvod o udělení azylu. Podle názoru stěžovatele byly v době rozhodování o jeho žádosti o udělení azylu dány důvody hodné zvláštního zřetele. Namítal, že žil a žije ve společné domácnosti s paní S. P., a to v O., v domě matky jeho družky. Spolu s družkou se stará                        o její dvě nezletilé děti. Družka podala návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým                  dětem a bylo rozhodnuto, že děti se svěřují do její výchovy a výživy. Zároveň požádala                        o rozvod manželství, avšak řízení nebylo pravomocně skončeno. Uváděl dále, že mezi                    ním a družkou S. P. jde o vztah trvalý a hluboký, její děti ho berou jako                    otce, a pokud by mu nebyl udělen azyl, znamenalo by to újmu nejen na jeho straně                              a na straně jeho družky, ale i újmu na psychickém vývoji dětí. Vyslovil přesvědčení,                     že  výše uvedené  důvody  pro  podání  kasační  stížnosti,  jsou ty důvody,  které jsou uvedeny  v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený                   rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.               Stěžovatel dále žádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť bez jeho            přiznání by došlo k jeho vyhoštění a přetrhání svazku, tedy k situaci, kterou by všichni                 těžce nesly.   Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle                   § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s. k nímž                     by musel přihlédnout z úřední povinnosti.   Kasační stížnost není důvodná.   Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti postupu správního orgánu a soudu,                      na jehož základě dospěly tyto orgány k závěru, že nesplňuje podmínky pro udělení                azylu podle § 13 a 14 zákona o azylu. Namítá, že nebyly zhodnoceny všechny rozhodné  skutečnosti, které podle jeho názoru zakládaly důvody vhodné zvláštního zřetele. Dovozuje,                      že jsou dané věci pro podání kasační stížnosti důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.   Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice aplikován               správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.   Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové neshledal. K námitce stěžovatele je především nutno zdůraznit,                           že jak správní orgán, tak i soud, vycházel při posuzování jeho žádosti o azyl ze zjištění učiněných z návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 9. 2001, se samostatného podání stěžovatele, v němž uvádí důvody své žádosti o azyl, a z protokolu o pohovoru                   ze dne 18. 10. 2001. Z těchto dokladů vyplývá pouze to, že stěžovatel opustil Ukrajinu                 pro potíže s mafií a že pokud by se vrátil na Ukrajinu, čekalo by ho pronásledování                           a ohrožení života. Žádné jiné důvody stěžovatel neuvedl. Správní orgán tedy postupoval správně, pokud tyto skutečnosti posuzoval nejprve z hlediska ustanovení § 12 zákona                     o azylu a poté, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu                podle tohoto ustanovení, zabýval se zákonnými podmínkami azylu uvedenými                               v § 13 odst. 1 a 2, a § 14 zákona o azylu. Správní orgán dospěl k závěru, že udělení                   azylu podle § 13 odst. 1, 2 téhož zákona nepřicházelo v případě stěžovatele v úvahu                      pro nesplnění podmínek v tomto ustanovení uvedených a důvody k udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu nebyly po posouzení všech okolností shledány. Rovněž v žalobě neuváděl stěžovatel žádné jiné důvody než ty, které uváděl v řízení o azylu.                Nelze proto vytýkat krajskému soudu, že nezohlednil všechny skutečnosti, které jsou                       na straně stěžovatele, neboť krajský soud vycházel z těch zjištění, která stěžovatel v průběhu řízení sám uvedl.   Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o azylu, v případě hodné zvláštního zřetele            udělí Ministerstvo vnitra ČR azyl rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen             azyl podle § 12 nebo 14,  za účelem  sloučení  rodiny,  i když  v řízení o udělení azylu  nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Podle 13 odst. 2 zákona o azylu                se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny rozumí manžel azylanta, svobodné                   dítě azylanta mladší 18-ti let, nebo rodič azylanta mladšího 18-ti let. Podle  § 13 odst. 3                     je předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželů azylanta trvání   manželství před udělením azylu azylantovi.   Z výše uvedeného ustanovení zcela jednoznačně plyne, že stěžovatel podmínky                pro udělení této formy azylu nesplňoval.   Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude             zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů.   Pokud správní orgán a následně i soud dospěli k závěru, že obavy před pronásledováním mafie nejsou důvody zvláštního zřetele hodné, neshledal Nejvyšší správní soud v postupu těchto orgánů pochybení a znovu zdůrazňuje, že stěžovatel jiné důvody                  v žádosti o udělení azylu, ani v řízení před krajským soudem neuvedl.   Pokud stěžovatel v kasační stížnosti nově uvádí, že žije ve společné domácnosti s družkou a společně s ní se stará o její dvě nezletilé děti, a tyto důvody považuje za důvody zvláštního zřetele hodné, pak nutno zdůraznit, že těmito důvody se nemohl Nejvyšší     správní soud zabývat s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s., neboť uvedená              tvrzení byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti. Podle výše uvedeného ustanovení Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,                                co bylo vydáno napadené rozhodnutí a tím je právě tvrzení stěžovatele o jeho společném soužití s družkou, paní S. P. a jejími dvěma nezletilými dětmi. Pokud                         by důvodem jeho kasační stížnosti byla jen tato nově tvrzená skutečnost, pak by Nejvyšší správní soud musel kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst.                      4 s. ř. s., neboť se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,                     jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.   Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgán,                   který rozhodoval o žádosti stěžovatele, se jí zabýval z hlediska všech ze zákona v úvahu přicházejících důvodů pro udělení azylu a neopomněl ani posouzení azylu podle                          § 13 a 14 zákona o azylu. Krajský soud neshledal, že by ze strany správního orgánu                        byl v tomto směru porušen zákon. K otázce humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu                   je především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. V posuzované věci však stěžovatel vůbec nenárokoval tuto formu azylu                           (a to ani v žalobě podané ke krajskému soudu).   Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).   Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu                  se z důvodů nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.     O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s.                  Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.   P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku  n e j s o u  přípustné opravné prostředky. V Brně dne 21. 1. 2004                                                                                                     JUDr. Dagmar Nygrínová                                                                                                        předsedkyně senátu                                               NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD   657 40 Brno, Masarykova 31 telefon:  542 532 311, fax: 542 532 361 e-mail:   podatelna@nssoud.cz     Krajský soud v Hradci Králové tř. ČSA 218 502 08  Hradec Králové ---------------------------------------- ke sp. zn. 28 Az 99/2003                                                                                 V Brně dne 27. 1. 2004                                                             č. j.  4 Azs 50/2003-55     V příloze zasíláme spis sp. zn. 28 Az 99/2003 Vašeho soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 50/2003-49. Podle § 110 odst. 4 s. ř. s. žádáme o doručení rozsudku účastníkům řízení.             JUDr.  Dagmar Nygrínová, v. r. předsedkyně senátu     Za správnost vyhotovení: Gabriela Anderlová                   Přílohy:  spis 28 Az 99/2003                rozsudky NSS