Domněnku náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou podle § 24 odst. 2 správního řádu může nezastižený adresát vyvracet pouze dokazováním tvrzení, že se v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval anebo že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem. Tvrzení, že stěžovatel předvolání k pohovoru ani vyrozumění o uložení této písemnosti neobdržel, není způsobilé samo o sobě závěr o doručení zásilky vyvrátit. To, že se poštou učiněné vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění převzala osoba, která je adresátu nepředala anebo proto, že obsah poštovní schránky byl odcizen nebo byl zničen apod.), nemá vliv na správnost závěru správního orgánu o řádném doručení písemnosti.

ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y       Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců  JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce  M. G., zastoupeného JUDr. Vladimírem Čarňanským, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o udělení  azylu,   v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku  Městského soudu v Praze  ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30,     t a k t o :   I.   Kasační stížnost   s e   z a m í t á.   II. Žalovanému   s e    n e p ř i z n á v á   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.   O d ů v o d n ě n í:   Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 7. 1. 2002, č. j. OAM-2858/VL-07-P16-2001 bylo podle ustanovení § 25 písm.d) zákona  č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zastaveno řízení o udělení azylu.   Proti rozhodnutí žalovaného podal  žalobce dne 26. 2. 2002  opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, o němž tento soud nerozhodl do 31. 12. 2002, a proto o něm ve smyslu čl. II zákona č. 519/2002 Sb. a ust. § 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní  a ust. § 32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb. rozhodl Městský  soud v Praze.   Rozsudkem  Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 11 Az 8/2003-30 byla žaloba zamítnuta.   Proti rozsudku Městského soudu v Praze  podal žalobce - nyní stěžovatel  (§ 105 odst. 1 s. ř. s.)  v zákonné lhůtě dle § 106 odst.2 s.ř.s.  kasační stížnost.   Kasační stížnosti stěžovatel podává z  důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.  Stěžovatel namítá, že mu v řízení o udělení azylu nebyla ze strany žalovaného doručena předvolání k pohovorům způsobem, upraveným ve správním řádu. Doručení vytýká, že nebyl vhodným způsobem vyrozuměn o uložení zásilky, v ubytovně nikdo o pokusu doručit zásilku ani o jejím uložení nevěděl, způsob oznámení o uložení písemnosti není zřejmý ani z poštovní obálky. Dle názoru stěžovatele proto nedošlo k dodržení zákonného ustanovení o doručování do vlastních rukou, a proto nenastala fikce doručení těchto písemností žalovanému. Protože dle stěžovatele soud pochybil, když k této vadě řízení nepřihlédl, navrhuje stěžovatel zrušení  rozhodnutí.    Žalovaný  se k podané kasační stížnosti  nevyjádřil.   Z předloženého  spisu vyplynulo, že stěžovatel  podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 31. 3. 2001. Dne 5. 4. 2001 požádal stěžovatel o povolení pobytu v soukromí, a to na adrese H. E., H. 2, P. 3, dne 18. 7. 2001 pak nahlásil žalovanému změnu bydliště, a to na adrese N. B. 114, P. 5.   Na tuto posledně uvedenou adresu mu žalovaný zaslal první předvolání k pohovoru. Při pokusu o doručení zásilky do vlastních rukou dne 23. 10. 2001 nebyl adresát písemnosti zastižen, a proto byla  písemnost uložena na poště do dne 7. 11. 2001. Na tutéž adresu zaslal žalovaný stěžovateli i  druhé předvolání k pohovoru. I zde zůstal pokus o doručení zásilky do vlastních rukou dne 3.12.2001 bezvýsledný, zásilka byla opět uložena na poště, a to do 18. 12. 2001.   Protože se stěžovatel  na žádné z předvolání k pohovoru nedostavil, ačkoliv mu byla doručena v souladu s ust. § 24 odst.2  správního řádu,  rozhodl žalovaný o zastavení řízení dle § 25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.   Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal stěžovatel opravný prostředek – žalobu, ve které namítl,  že na původní adrese (H. E.) již nebydlí, adresu svého pobytu změnil a tuto změnu nahlásil. Domnívá se proto, že písemnosti nedostal proto, že docházely na původní adresu.   Na žádost stěžovatele proběhlo jednání u Městského soudu v Praze, kterého se stěžovatel zúčastnil za přítomnosti tlumočnice v jazyce anglickém. Při tomto jednání stěžovatel uvedl, že se z H. E. přestěhoval do ubytovny N. B. a potvrdil, že se tu také zdržoval.   Městský soud v Praze  dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného  k závěru, že žaloba není důvodná. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovateli byla obě předvolání k pohovorům doručována žalovaným na adresu, kterou udal stěžovatel, přičemž tento sám při jednání u soudu potvrdil, že se na této adrese zdržoval. Protože si stěžovatel zásilky v úložní době nevyzvedl, byly mu doručeny ve smyslu § 24 odst.2 správního řádu. Soud proto uzavřel, že   žadatel   o   azyl byl dvakrát řádně předvolán k pohovoru, na tyto pohovory  se nedostavil a proto byly naplněny podmínky pro vydání  rozhodnutí o zastavení řízení. Z tohoto důvodu pak soud žalobu zamítl.   Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v mezích  důvodů  uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm.  b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost   není  důvodná.   Důvodem podání kasační stížnosti  je tvrzená vada řízení ve smyslu  § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.   Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu z důvodu, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť  v řízení u udělení azylu nebyla stěžovateli  předvolání k pohovorům řádně doručena,  když se tento o jejich uložení na poště  nedozvěděl, neboť nebyl vyrozuměn o uložení zásilky.    Dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze  kasační stížnost podat  z důvodu tvrzené vady řízení, spočívající  v tom,  že skutková  podstata, z níž správní orgán  v napadeném rozhodnutí  vycházel, nemá oporu  ve spisech nebo je s nimi v  rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,  že to mohlo  ovlivnit zákonnost, a  pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl  zrušit; za takovou vadu řízení se  považuje i  nepřezkoumatelnost rozhodnutí  správního orgánu pro  nesrozumitelnost.   Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud  materiál , jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech,  chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Takové vady řízení však nebyly shledány.   Dle ustanovení § 25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel  o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§ 23 odst. 2  zákona o azylu) nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.   K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba opakované nedostavení se k pohovoru (zde tedy  nejméně  ve dvou případech), přičemž  nesmí existovat vážný důvod, pro který se tak stalo.  Prvotním předpokladem toho, aby žadatel o azyl mohl tuto svoji zákonnou povinnost splnit, je proto jeho řádná vědomost o konání pohovoru a  povinností správního orgánu je  řádným způsobem tuto skutečnost žadateli sdělit, t. j. řádně mu předvolání k pohovoru doručit.   V případě stěžovatele byla předvolání k pohovoru doručována do vlastních rukou,  a to prostřednictvím pošty.   Doručenka, jako doklad o doručení  písemnosti do vlastních rukou, je listinou,  která  má   povahu  listiny  veřejné a  potvrzuje ,  není-li  dokázán  opak, pravdivost toho, co je v  ní   osvědčeno.  Povahu  veřejné  listiny  má  doručenka i tehdy, jsou-li  údaje, jimiž  musí  být  opatřena, obsaženy také  na obalu zásilky,  kterou pošta  od doručenky neoddělila, a  po  uplynutí úložní  lhůty vrátila správnímu orgánu spolu  s doručenkou.    K tomu, aby mohla být  vyvrácena správnost údajů  o doručení obsažených  v doručence,  musí  stěžovatel v řízení především  tvrdit a prokázat skutečnosti,  jež  vedou  k závěru,  že  údaje v doručence nejsou pravdivé.  Jde-li o  tzv. náhradní  doručení písemnosti  určené do vlastních  rukou  účastníka  (o  doručení  uložením  písemnosti na poště), jsou  tvrzeními, v případě, že jsou  prokázána,  způsobilými  vyvrátit závěr o doručení  prokazovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení,  že  se  nezastižený  adresát  v  době  pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při  doručování  zásilky  nedodržela  postup předepsaný  správním řádem. Musí přitom jít o tvrzení konkrétní, vztahující se k údajům o doručení  konkrétní  písemnosti.   Tvrzení, že stěžovatel zásilku (obsahující předvolání k pohovoru) ani vyrozumění o  uložení  písemnosti neobdržel, však - ani kdyby  byla prokázána jeho pravdivost – není způsobilé  závěr   o  doručení  zásilky   vyvrátit.  Okolnost,  že stěžovatel  neobdržel  zásilku,  je  daná  již  povahou  náhradního způsobu  doručení. Okolnost,  že  se  poštou učiněné  vyrozumění o uložení zásilky nedostalo k adresátu (např. proto, že toto vyrozumění přebrala  osoba, která je adresátu nepředala,  že obsah poštovní  schránky byl odcizen  nebo zničen  apod.),  nemá  vliv  na  správnost závěru o řádném doručení písemnosti.   V posuzovaném případě konstatoval proto Nejvyšší správní soud, že došlo k doručení písemností žalovanému stěžovateli ve smyslu § 24 odst. 2 správního řádu, neboť se stěžovatel v místě doručení zdržoval a v řízení nebylo prokázáno takové pochybení doručovatele (pošty), které by na  doručení písemnosti fikcí ve smyslu tohoto ustanovení mělo zásadní vliv (např. zkrácení úložní doby) .   Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení § 110 odst.1 s. ř. s. zamítl.   Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.   P o u č e n í:  Proti tomuto rozsudku   n e j s o u  opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3                         s. ř. s.)     V Brně dne 24. 2. 2004     JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu