9 Afs 35/2007 - 73   ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele Finančního arbitra České republiky, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, zastoupeného JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 7, za účasti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 Ca 161/2004 - 40,   t a k t o :   Kasační stížnost   s e   z a m í t á .   II.  Stěžovatel   je   p o v i n e n   u h r a d i t   účastníku řízení, České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, odměnu za zastupování advokátem ve výši 2400 Kč, k rukám JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.     P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.   V Brně dne 25. dubna 2007   JUDr. Radan Malík, v. r. předseda senátu   Za správnost vyhotovení: Šárka Navrátilová   Vyvěšeno dne: 25. 4. 2007 Svěšeno dne: 9. 5. 2007         ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a  soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele Finančního arbitra České republiky, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, zastoupeného JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 7, za účasti  Č.eské  s.pořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, č.  j.  5  Ca  161/2004 -– 40,       t a k t o :     I.                 Kasační stížnost   s e   z a m í t á .                II.  Stěžovatel   je    p o v i n e n   u h r a d i t    účastníku řízení, Č.eské s.pořitelně,   s., se  sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62,  o d m ě n u  z a z a s t u p o v á n í  advokátem ve výši  2 400 Kč, k rukám JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., advokáta v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, do 30-ti dnů od právní moci tohoto  rozhodnutí.       O d ů v o d n ě n í :      Včas podanou kasační stížností se fFinanční arbitr České republiky (dále  jen  „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým tento soud  zrušil jím vydané rozhodnutí ze dne 25. 6. 2004, evidenční číslo 588/2004,  a registrační číslo 220041 (dále jen „napadené správní rozhodnutí“), pro  nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí stěžovatele v prvním stupni ze dne 1. 6. 2004, evidenční číslo 463/2004, registrační číslo 220041 (dále  jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla Č.eské  s.pořitelně, a. s.  (dále  jen  „instituce“ ve smyslu legislativní zkratky podle zákona č. 229/2002 Sb.), uložena pokuta 200 000 Kč za nesplnění povinnosti stanovené ustanovením § 12 odst. 6 zákona č.  229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“).   Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) posoudil věc tak, že výrok rozhodnutí o uložení pokuty shledal jako  nedostatečně jednoznačný a odůvodněný jak co do vymezení skutkové podstaty správního deliktu, kterého se výše specifikovaná instituce měla dopustit, tak i co do výše uložené pokuty. Proto soud žalobou napadené i prvostupňové správní rozhodnutí zrušil bez  jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.  pro  nepřezkoumatelnost pro  nedostatek důvodů rozhodnutí a věc vrátil finančnímu arbitrovi k dalšímu řízení.   Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ze strany mMěstského soudu, v Praze, a také vadu řízení spočívající v tom, že  v uvedeném sporu nebylo nařízeno jednání i přesto, že stěžovatel ve svém přípisu ze dne 30. 9. 2004 žádal, aby   jednání nařízeno bylo, což Nejvyšší správní soud posoudil jako  kasační námitku podle  ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy námitku jiné vady řízení před soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. První námitkou, tj.   tvrzeným nesprávným posouzením právní otázky ze strany soudu, stěžovatel polemizuje se  závěry městského soudu, v nichž soud shledává, že jím vydaná rozhodnutí postrádají náležitosti  uvedené v § 47 odst. 2 zákona  č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále  jen „správní řád“), před novelou (stěžovatel zde má zřejmě na mysli před účinností zákona č.  500/2004 Sb., správního řádu, tj. před 1. 1. 2006). Stěžovatel je přesvědčen, že  obě  zrušená správní rozhodnutí náležitosti požadované shora citovaným ustanovením obsahují. Soud se  vůbec nevypořádal s odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se procesního postupu při zahájení řízení, jehož nesprávnost mu  byla  vytýkána. Soud v odůvodnění rozsudku naprosto ignoroval ustanovení § 37 správního řádu a § 12 odst. 6 písm. b) zákona o finančním arbitrovi, s tím, že  se  dle  jeho  názoru jedná o zcela zásadní výkladovou problematiku, která má vliv na  skutečnost, zda instituce splnila či nesplnila svou  povinnost, a zda pokuta byla či nebyla uložena po právu. Soud se zabýval pouze formální stránkou vydaných rozhodnutí, ta  jsou  však  v souladu s platnou právní úpravou.   Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a)  s. ř. s., a soud proto neměl věc rozhodnout bez  jednání. Z uvedených důvodů proto  navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň s poukazem na bezdůvodné přelévání finančních prostředků mezi institucí a stěžovatelem žádá přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.   Instituce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 11. 2006 oponuje stěžovateli v jeho názoru, že soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť stěžovatel ani  neuvádí, se kterou právní úpravou má být výrok rozsudku v rozporu, ani blíže nespecifikuje, která právní otázka měla být soudem nesprávně posouzena. Z doplnění kasační stížnosti plyne, že na mysli má zřejmě nesprávné posouzení základních náležitostí správních rozhodnutí. K tomuto závěru však soud dospěl zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů (zde instituce uvádí citaci a  odkaz na rozhodnutí uveřejněnáé pod č. 27 a  č.  47 ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních, a také na rozhodnutí publikované ve  Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 638/2005). Vzhledem k tomu, že  jak  napadené, tak i prvostupňové správní rozhodnutí, bylo objektivně zatíženo vadami, které způsobují nepřezkoumatelnost, když se v nich stěžovatel nedostatečně vypořádal s námitkami instituce ve správním řízení před finančním arbitrem, je naopak nutno rozsudek považovat za zcela správný a podložený zcela správným posouzením relevantních právních otázek. Ohledně údajné vady řízení spočívající v nenařízení ústního jednání pak stěžovatel zjevně pominul existenci ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [zde má instituce pravděpodobně na mysli písmeno a)], dle kterého platí, že ruší-li soud napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, jako tomu bylo v posuzovaném případě, činí tak bez jednání. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud nařídí jednání, nejsou-li dány důvody pro jiný postup podle odstavců 1 a 2. Ani  v tomto  směru proto soud nijak nepochybil, a nezavdal důvod k podání kasační stížnosti. Jestliže stěžovatel tvrdí, že se soud  zabýval pouze formální stránkou napadeného rozhodnutí a nikoli výkladem ustanovení § 37 správního řádu a § 12 zákona o finančním arbitrovi, měl  blíže specifikovat, který kasační důvod by mělo namítané pochybení soudu zakládat. Dojde-li totiž soud k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž by se musel dalšími námitkami věcně zabývat. Zde instituce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikované ve Sbírce NSS pod č. 617/2005. Závěrem uvádí, že  zdůvodnění žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti „bezdůvodným přeléváním finančních prostředků mezi žalobcem a žalovaným“ považuje za poněkud absurdní. Dle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s., je přiznání odkladného účinku důvodné a  možné  pouze  v situaci, kdy by právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu, a odkladný účinek by se nepřiměřeným způsobem nedotkl práv třetích osob a nebyl v rozporu s veřejným zájmem. Odkladný účinek by proto měl být přiznáván pouze ve zcela výjimečných případech, jak to ostatně dovodila i judikatura. Stěžovatel proto  musí konkretizovat, jaká závažná újma mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí, a  z jakých  konkrétních okolností takovou obavu vyvozuje (odkaz na rozhodnutí č. 248/1999 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních).   Vzhledem k výše uvedenému instituce navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby  odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal a samotnou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.   Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek mMěstského soudu v Praze  v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že  kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační  stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti  němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.   Nejvyšší správní soud se přednostně zabýval námitkou, v níž stěžovatel v kasační  stížnosti polemizuje s názorem městského soudu, že napadené rozhodnutí stěžovatele je  nedostatečně odůvodněné, a v důsledku toho nepřezkoumatelné, neboť  právě  tato elementární vada byla důvodem ke zrušení předmětného rozhodnutí ze  strany soudu. Z textu kasační stížnosti také vyplývá, že další podstatnou vadu řízení stěžovatel viděl v tom, že městský soud rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, ačkoli  s tím stěžovatel nesouhlasil, a své stanovisko soudu sdělil. Tuto námitku Nejvyšší správní soud  shledal lichou, neboť ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.  jednoznačně stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro  nepřezkoumatelnost spočívající v  nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož  ustanovení soud napadené rozhodnutí zruší, popřípadě vysloví jeho  nicotnost i tehdy, vyjdou-li vady uvedené v odstavcích 1 a 2 najevo až při jednání. Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že  rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné, pak  postupoval zcela v souladu se zákonem, zrušil-li předmětné rozhodnutí, aniž by nařizoval jednání, a to bez ohledu na to, zda nařízení jednání stěžovatel požadoval, či nikoli.   Pokud jde o posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí trpělo výše zmíněnou vadou vedoucí k soudem konstatované nepřezkoumatelnosti, zda z něj tedy bylo v dostatečné míře  patrné, za jaký správní delikt byla ze strany finančního arbitra instituci udělena pokuta, a  jak byla z jeho strany odůvodněna její výše, je třeba na tomto místě zdůraznit, že  každé  rozhodnutí správního orgánu musí mít náležitosti uvedené v zákoně, v posuzovaném případě  náležitosti vymezené v ustanovení § 47 správního řádu. Podstatnou náležitostí rozhodnutí je podle odst. 2 tohoto ustanovení odůvodnění, ve kterém je správní orgán povinen uvést, jaké skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, a jakými úvahami byl veden při  hodnocení důkazů a při použití právních předpisů. Pokud by rozhodnutí nesplňovalo kritérium řádného odůvodnění, ze kterého by úvahy správního orgánu byly seznatelné, bylo  by takové rozhodnutí nejen nezákonné, ale zároveň i protiústavní.  V čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky je zakotvena ústavní maxima, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tato ústavní zásada je imanentní součástí demokratického právního státu, a znamená mimo jiné i to, že moderní veřejná moc musí  být  kontrolovatelná, případné pochybení určitého článku veřejné moci musí být zjistitelné a opravitelné. Je zřejmé, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci možnost zjistit a napravit případnou chybu snižuje na minimum, ne-li přímo vylučuje. Proto nelze z požadavku dostatečně jasného a přesvědčivého odůvodnění v žádném případě slevit.   Tím spíše pak musí být kladen požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí v řízení, v němž je subjektu ze strany státu prostřednictvím správního orgánu ukládána sankce.  Pro  tzv.  „správní trestání“ ve správním řízení proto platí stejné ústavní záruky, jaké platí pro  ukládání trestu v řízení trestním. „Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a  soudem postižitelnými) delikty, a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je  výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale  daleko spíše je výrazem trestní politiky státu“ (cit. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, o který se opírá v odůvodnění svého rozsudku i  mMěstský soud v Praze).   S ohledem na to, co bylo zmíněno shora, se proto lze zcela ztotožnit se závěrem městského soudu, že výrok rozhodnutí správního orgánu musí být přesný a určitý, a nemůže pouze obecně konstatovat porušení povinnosti, aniž by z něj bylo patrné, za jaké konkrétní jednání je odpovědný subjekt sankčně postižen. Pokud z tohoto pohledu napadené rozhodnutí neobstojí, je na místě, aby soud takové rozhodnutí zrušil. Skutečnost, že účelem zákona o  finančním arbitrovi je bezpochyby rychlé a úsporné řízení, které je vedeno na ochranu spotřebitele a řídí se procesními pravidly sui generis s přiměřeným použitím správního řádu (ust. § 24 zákona o finančním arbitrovi), nemůže být hodnotově postavena nad výše naznačené  ústavní záruky, a to i přesto, že s  tvrzením stěžovatele, vyjádřenýmném v napadeném i  prvostupňovém rozhodnutí, že zákon o finančním arbitrovi je speciálním právním předpisem vzhledem ke správnímu řádu, a efektivní a rychlé vyřešení jím projednávaných sporů je  v celospolečenském zájmu,  je možno bezvýhradně souhlasit. Zároveň je třeba připustit i to, že zákonná úprava tohoto specifického řízení začleněného do českého právního řádu v důsledku jeho harmonizace s „acquis communitaire“, jež reflektovala směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/5/ES o přeshraničních platbách a doporučení 98/257/ES, je v mnoha ohledech nedokonalá a neucelená. Průběh řízení je upraven pouze rámcově v nejpodstatnějších rysech, což příliš nepřispívá k právní jistotě účastníků řízení a samotného arbitra to může přivést v některých případech do aplikačních problémů, a v krajním případě i  do „slepé uličky“, v jeho jistě legitimní snaze vyšetřit a rozhodnout spor, a poskytnout tak  spotřebiteli účinnou ochranu.   V daném případě však skutečně nelze přehlédnout, že stěžovatel v napadeném rozhodnutí jen velmi lakonicky konstatoval porušení ustanovení § 12 odst. 6 písm. b) zákona o finančním arbitrovi, které podle jeho názoru stanoví povinnost instituce předložit jím  požadovanou dokumentaci, bez ohledu na to, zda takovou dokumentaci je instituce vůbec povinna vést, a nepřipouští o tom žádnou polemiku. Stěžovatel v předmětném rozhodnutí  dovodil, že jím požadovanou dokumentaci musí instituce i obstarat, pokud  ji  nemá  k dispozici, aby mohla svou povinnost vůči stěžovateli splnit, a  jakým  způsobem tak učiní, již zůstává na ní. Na splnění této povinnosti stěžovatel kategoricky trvá, aniž by svůj závěr jakkoli blíže zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení ukládá instituci povinnost do 15-ti dnů „vyhovět žádosti arbitra o poskytnutí vysvětlení a žádosti o předložení dokumentace vztahující se k předmětu sporu“, je výše uvedený závěr výsledkem extenzivního výkladu zákona, a takový výklad sice v obecné rovině nemůže být a priori bez dalšího vyloučen, avšak právě proto, že se jedná o výklad rozšiřující, bylo by nutno jej velmi důkladně a přesvědčivě argumentačně podložit, aby mohl obstát. V posuzované věci je klíčovou otázkou, zda je instituce povinna předložit stěžovateli originál dokumentu, který nemá ve své dispozici, a zda je možné, ospravedlnitelné, a ze zákona vyplývající, aby byla nucena pod hrozbou sankce tento originál obstarat a získat od třetího subjektu,   bbyť by tento subjekt byl jejím obchodním partnerem, a podílel se nějakým způsobem na přezkoumávané finanční transakci. Dle názoru tohoto soudu je v této souvislosti zcela zásadní zodpovědět také otázku, zda sama instituce vůbec má  povinnost uchovávat požadovanou dokumentaci či nikoli, a jaké důsledky z toho ve vazbě na ustanovení § 12 zákona o finančním arbitrovi  vyplývají. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že  instituce byla podle  ujednání ve smlouvě uzavřené se svým obchodním partnerem oprávněna požadovat po něm pouze předložení požadovaného dokumentu – v tomto případě prodejního dokladu -  ve fotokopii, a v tomto ohledu součinnost stěžovateli poskytovala, a  pokusila se dokonce nad rámec tohoto ujednání získat i originál. Z ustanovení § 16 zákona č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a  platebních systémech („zákon o platebním styku“), plyne, že Česká národní banka (dále  jen  „ČNB“) za účelem ochrany držitelů elektronických platebních prostředků vydává ve  Věstníku ČNB Vzorové obchodní podmínky, které obsahují úpravu vzájemných práv a  povinností vydavatelů a držitelů elektronických platebních prostředků při jejich vydávání a  užívání. Vzorové obchodní podmínky umožňují vydavatelům elektronických platebních  prostředků sjednat si případné odchylky,  mají proto spíše doporučující charakter.  Proto byla instituce oprávněna řídit se svými vlastními obchodními podmínkami (které však ve vztahu k ČNB podléhají informační povinnosti) a byla limitována svými  smluvními závazky ve vztahu ke svým obchodním partnerům. Jak dalece přitom  zasahuje veřejnoprávní povinnost součinnosti se stěžovatelem v jím vedeném řízení do  těchto smluvních vztahů, bylo nepochybně otázkou, se kterou  se měl stěžovatel vypořádat ještě před tím, než instituci uložil pokutu za nesplnění povinnosti podle ustanovení § 12 odst.  6 písm. b) zákona o finančním arbitrovi.  Pouhé tvrzení, že smlouva s „třetí osobou“ nesmí a nemůže mít vliv na řízení vedené před finančním arbitrem, je z tohoto pohledu zcela  nedostatečné.   Instituce také upozornila stěžovatele na možnost požadovat vydání tohoto originálu  přímo od subjektu, který má listinu potřebnou k provedení důkazu (v tomto případě k  prozkoumání písmoznalcem), a to na základě ustanovení § 37 odst. 1  správního řádu. Ze  správního spisu vyplynulo, že stěžovatel se o získání dokumentu touto cestou sice pokusil, nicméně bez úspěchu. Připustil tím však naznačený způsob získání potřebného dokladu, a  jakkoli byl tento postup v daném případě zjevně neefektivní, sám stěžovatel tak zpochybnil jednoznačnost svého závěru o tom, že originál předmětného dokumentu je povinna obstarat instituce. Stál-li si  stěžovatel přesto na svém tvrzení, bylo naprosto nezbytné, aby svůj závěr podepřel  propracovaným odůvodněním včetně případné úvahy o využití či nevyužití postupu podle ustanovení § 37 odst. 1 správního řádu, eventuáelně ustanovení § 12 odst. 9 zákona o  finančním arbitrovi. Povinnost instituce obstarat předmětný dokument, nemůže-li ho  stěžovatel získat jinak, by proto musela být v každém případě v rozhodnutí postavena najisto.      Za této situace je zcela neudržitelný závěr stěžovatele o oprávněnosti pokuty 200 000  Kč, která byla instituci uložena za nesplnění povinnosti stanovené v § 12 zákona o  finančním arbitrovi tak, jak to bylo stěžovatelem v napadeném rozhodnutí odůvodněno. Rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů také v části týkající se výše uložené pokuty, neboť tento aspekt stěžovatel v napadeném rozhodnutí zcela pominul, a v prvostupňovém rozhodnutím pouze konstatoval, že pokuta byla uložena v zákonném rozmezí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1994, č.  j.  6  A 24/93 - 13).   S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl  k závěru, že kasační stížnost není  důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.   Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že ve věci samé bylo rozhodnuto bezprostředně po provedení veškerých procesních úkonů, již o tomto návrhu  samostatně nerozhodoval.     Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s.  ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo, a instituci, která byla v řízení úspěšná, ale své náklady blíže nevyčíslila, byla  náhrada nákladů přiznána podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) a  §  13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytovánínutí právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2 100 Kč a  paušální náhraday hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 2 400 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem instituci k rukám jejího zástupce, JUDr. Pavla Dejla, advokáta  v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík, se  sídlem v Praze  1,  Jungmannova 24, do 30- ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.         P o u č e n í :   Proti tomuto rozsudkurozhodnutí   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.       V Brně dne 25. dubna        2007     JUDr. Radan Malík předseda senátu         V.K. 1) zašli potřebný počet stejnopisů rozsudku s předloženým spisem Městskému soudu v Praze k doručení rozhodnutí o kasační stížnosti účastníkům řízení   evidenční list judikatury se dle Směrnice č. 5/2005 NSS předej odd. evidence judikatury krátkou cestou, 1x nech ve sběrném spise   2) anonymizuj   3) po vrácení zpl spis založ   Brno,   Došlo: Opsáno: Vypraveno:                                                                       JUDr. Radan Malík,                                                                            předseda senátu       Protokol o hlasování     Nejvyšší správní soud  v Brně         dne:   25. 4. 2007   stěžovatel:   Finanční arbitr České republiky, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, zastoupený JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 7     za účasti:       České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem v advokátní kanceláři Kocián Šolc Balaštík, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24   ve věci:   v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze  ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 Ca 161/2004–40       předseda senátu:   JUDr. Radan Malík soudci:     JUDr. Barbara Pořízková Mgr. Daniela Zemanová zapisovatelka:   dle ust. § 32 odst. 1 jednacího řádu Nejvyššího správního soudu vyhotovil Protokol o hlasování pověřený člen senátupředseda senátu.     R o z s u d e k :         Kasační stížnost   s e   z a m í t á .   II.  Stěžovatel   je   p o v i n e n   u h r a d i t   účastníku řízení, České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, odměnu za zastupování advokátem ve výši 2400 Kč, k rukám JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. I.   Kasační stížnost   s e   z a m í t á .   II.  Žádný z účastníků    n e m á    právo na náhradu nákladů řízení.         výsledek hlasování:  jednomyslně     předseda senátu:          soudci:     Protokol vyhotovila: JUDr. Barbara Pořízková         Soud:NSS   EVIDENČNÍ LIST JUDIKATURY A.   Právní názor nebyl dosud zaujat nebo není v databázi judikatury k dnešnímu dni evidován. Návrh právní věty viz druhá strana   Považuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   Nepovažuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   B.   Právní názor byl již zaujat shodně jiným než Nejvyšším správním soudem  a je v databázi evidován.   Právní názor byl již zaujat odchylně jiným než Nejvyšším správním soudem  a je v databázi evidován.         Navrhuji právní větu převzít.   Navrhuji novou právní větu – viz druhá strana.   Považuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   Nepovažuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   C. X Právní názor byl již zaujat Nejvyšším správním soudem, je evidován v databázi a neshledal jsem důvod jej zařazovat do databáze s novou právní větou.     rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2006 č. j. 3 Ads 82/2005-50           D.   Právní názor byl Nejvyšším správním soudem již zaujat a je evidován v databázi, ale považuji za vhodné zařadit jej do databáze s novou právní větou. Identifikace prejudikatury:       Návrh právní věty viz druhá strana.   Považuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   Nepovažuji za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.   Dne 25. 4.  2007             Soudce: Návrh právní věty: