ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: J. S., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Úvoz 39, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o návrhu na povolení obnovy řízení, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009, čj. 30 Ca 144/2006 ‑ 88,   t a k t o :   I. Kasační stížnost   s e   z a m í t á . II.  Žalobce   n e m á   p r á v o   na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému   s e   n e p ř i z n á v á   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.   O d ů v o d n ě n í :   I. Usnesením ze dne 10. 6. 2009, čj. 30 Ca 144/2006 ‑ 88, Krajský soud v Brně odmítl návrh žalobce na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 30 Ca 144/2006, v níž soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, čj. 30 Ca 144/2006 ‑ 45, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2003, čj. FŘ-110/163a/02-0107.   Krajský soud odůvodnil odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 114 s. ř. s. tak, že „(z) ust. § 114 s. ř. s. a contrario vyplývá, že návrh na povolení obnovy řízení proti rozsudku vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je nepřípustný“, přičemž „tento závěr je také v souladu s konstantní judikaturou správních soudů…“.   II. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.   Konstatoval přitom, že závěry krajského soudu by byly případné „za předpokladu, že krajský soud při svém rozhodování plně respektuje ustanovení s. ř. s. a řádně zjistí jak skutkový, tak i právní stav a provede správné právní posouzení věci“. Krajský soud postupoval v rozporu s § 52 odst. 1 s. ř. s., což dle stěžovatele „vyplývá z rozhodnutí Ústavního soudu vydaných ve zcela identických řízeních týkajících se téhož subjektu, vážících se k jiným daňovým výměrům…“.   Stěžovatel namítl, že „za daného stavu je tak…vystaven zcela svévůli v rozhodování, aniž by mu byla poskytnuta právní ochrana proti postupu soudu, který rozhoduje, aniž má náležitě zjištěn skutkový stav…“. V předchozím řízení krajský soud „rozhodl v přímém rozporu s ústavním pořádkem v neprospěch žalobce“ s tím, že „obnovou řízení se žalobce v souladu se svými právy oprávněně domáhá odstranění vad způsobených nesprávným rozhodováním soudu ve věci samé“. Obnova řízení je dle stěžovatele též obranou proti jednání žalovaného, který postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.   Stěžovatel s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud změnil usnesení krajského soudu tak, „že se návrh na povolení obnovy řízení soudem neodmítá, obnova řízení se soudem povoluje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení“. Stěžovatel současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.   III. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Konstatoval, že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu, pokud jde o posouzení přípustnosti návrhu na povolení obnovy řízení, poukázal na nekonkrétnost a nepodloženost návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a konečně podotkl, že petitu kasační stížnosti nelze vyhovět ani s ohledem na kasační princip, jímž je řízení o kasační stížnosti ovládáno.   IV. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Především přitom uvádí, že stížní námitky je se zřetelem k předmětu kasační stížnosti nutno podřadit pod stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nesprávné podřazení námitky ovšem nemá vliv na posouzení kasační stížnosti v celém jejím rozsahu. Podobně i v případě formulace petitu, na níž poukázal žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vyšel z celého obsahu kasační stížnosti a dovodil, že se nejedná o vadu, která by bránila přezkumu napadeného usnesení krajského soudu.   Kasační stížnost není důvodná.   V posuzované věci se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení vedeného krajským soudem o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Krajský soud odmítl návrh stěžovatele dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 114 s. ř. s. jako nepřípustný.   Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že s ohledem na tvrzená pochybení krajského soudu v řízení, o jehož obnovu stěžovatel svým návrhem usiloval, není správný závěr krajského soudu o nepřípustnosti povolení obnovy řízení.   Stěžovatel se v kasační stížnosti namísto specifikace důvodů nezákonnosti napadeného usnesení omezil de facto pouze na formulaci obecných výtek směřujících proti postupu krajského soudu v předchozím řízení. Nenabídl-li v rámci stížních námitek žádné konkrétní argumenty, které by mohl Nejvyšší správní soud v rámci posouzení zákonnosti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu na povolení obnovy řízení vypořádat, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než přistoupit k posouzení zákonnosti napadeného usnesení se stejnou mírou obecnosti, jako činí stěžovatel. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud nemohl posuzovat důvodnost námitek směřujících proti postupu krajského soudu v předchozím řízení, protože míří zcela mimo rámec předmětu tohoto řízení.   Nejvyšší správní soud konstatuje, že z § 114 s. ř. s. a contrario beze vší pochybnosti plyne, že obnova řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není přípustná, resp. návrh na povolení obnovy takového řízení není přípustný. V minulosti se již Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích vyslovil, že „(j)e tomu tak i proto, že soud posuzuje věc v tomto řízení podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí“ (např. usnesení ze dne 25. 7. 2005, čj. Na 50/2005 ‑ 25, www.nssoud.cz).   Je zcela zřejmé, že krajský soud postupoval správně, rozhodl-li usnesením o odmítnutí návrhu dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.   Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení krajského soudu nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).   S ohledem na neprodlené rozhodnutí ve věci samé Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.   Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 a contrario za použití § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.     Poučení: Proti tomuto rozsudku   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 23. října 2009     JUDr. Petr Příhoda předseda senátu