U S N E S E N Í       Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Praha 2, Spálená 2, v řízení o návrhu Městského soudu v Praze na přikázání věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 11 A 145/2012 jinému soudu.     t a k t o :     Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 145/2012    s e   p ř i k a z u j e   Krajskému soudu v Praze.     O d ů v o d n ě n í :     Žalobce se žalobou podanou u místně příslušného Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nečinností žalovaného, na kterého se obrátil se stížností podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z důvodu, že ta nebyla doposud vyřízena.   Městský soud v Praze předložil Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému soudu, v souladu s § 9 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť je v projednávané věci žalovaným.    Žalobce se k návrhu na přikázání věci jinému soudu nevyjádřil a nevyužil ani svého práva vyjádřit se ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 s. ř. s. k tomu, kterému soudu má být věc přikázána a k důvodu přikázání, ačkoli byl k vyjádření ve lhůtě deseti dnů vyzván výzvou ze dne 2. 10. 2012 (doručena dne 12. 10. 2012).   Nejvyšší správní soud shledal návrh Městského soudu v Praze na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu důvodným.   Ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s. upravuje možnost Nejvyššího správního soudu přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. V citovaném ustanovení je upraven případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc projednat a rozhodnout.   V projednávané věci je pasivně legitimovaným účastníkem (žalovaným) Městský soud v Praze, což je subjekt totožný se správním soudem, který by měl ve věci podle rozvrhu práce rozhodnout. Z uvedeného důvodu nelze u soudců specializovaných senátů tohoto soudu a priori vyloučit určitou míru pocitu sounáležitosti s institucí, ve které pracují, a již tato skutečnost sama o sobě může u žalobce vyvolávat rozumné pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří by měli ve věci rozhodovat. Za takové situace nelze ze soudců Městského soudu v Praze sestavit senát, který by o žalobě mohl rozhodnout.   Ke vztahu objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudců Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 - 40, ve kterém se vyslovil tak, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít o jeho nepodjatosti pochybnost“. V tomto ohledu je vhodné poukázat    i na obecnou právní zásadu nemo iudex in causa sua, dle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu (srov. Knapp, V. Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 83).    Vzhledem k těmto důvodům byly podmínky pro delegaci jinému krajskému soudu, stanovené v ustanovení § 9 odst. 1 s. ř. s., splněny. Nejvyšší správní soud proto přikázal věc Krajskému soudu v Praze. Při úvaze, kterému krajskému soudu věc postoupit, vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že tento krajský soud je pro oba účastníky nejvýhodnější z hlediska dostupnosti.     P o u č e n í  : Proti tomuto usnesení   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 18. prosince 2012     JUDr. Miluše Došková předsedkyně senát