ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. P., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2009, čj. 843/2009-160-SPR/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2013, čj. 3 A 138/2012 ‑ 94,     takto:     I.                 Kasační stížnost se zamítá.   II.              Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III.           Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.   IV. Odměna JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta se sídlem v Praze, se určuje částkou 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.     Odůvodnění:   I. [1]               Magistrát hlavního města Prahy vydal dne 2. 7. 2009 rozhodnutí čj. MHMP 556567/2009, kterým rozhodl o námitkách proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče – žalobce. [2]               Žalobce se odvolal proti rozhodnutí magistrátu. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 26. 11. 2009, čj. 843/2009-160-SPR/11 (dále též „napadené rozhodnutí“). II. [3]               Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze dne 7. 5. 2012. V doplnění žaloby ze dne 24. 7. 2012 uvedl, že mu rozhodnutí žalovaného bylo doručeno dne 9. 12. 2009. Žalobce si v té době nemohl dovolit placenou právní pomoc, a proto nevěděl o zákonné lhůtě k podání žaloby. [4]               Městský soud žalobu odmítl pro opožděnost. Žalobce sám uvedl, že mu bylo žalobou napadené rozhodnutí doručeno 9. 12. 2009. Toto tvrzení se shoduje s údajem na doručence, kde je uvedeno stejné datum. Toto datum určuje počátek běhu lhůty pro podání žaloby v souladu s § 40 odst. 2 zákona č. 150/2002 S., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Lhůta k podání žaloby činí dva měsíce od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). Tato lhůta uplynula dne 9. 2. 2010. Žalobce však podal žalobu o více než dva roky později. Zmeškání lhůty k podání žaloby nelze prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). Proto musel městský soud žalobu odmítnout. III. [5]               Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Namítl, že se městský soud v Praze spokojil pouze s tím, že si stěžovatel údajně převzal napadené rozhodnutí dne 9. 12. 2009. Městský soud však nezkoumal, zda bylo stěžovateli napadené rozhodnutí skutečně doručeno a zda je podpis na doručence ze dne 9. 12. 2009 pravý. [6]               Stěžovatel dále namítl, že městský soud se v odůvodnění nijak nevypořádal s veškerými žalobními námitkami a tvrzeními. Také uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť žalovaný nesprávně kvalifikoval zjištěný skutkový stav a jeho rozhodnutí je nepřesvědčivé. IV. [7]               Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [8]               Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [9]               Kasační stížnost není důvodná. [10]            V projednávané věci stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., avšak s ohledem na charakter přezkoumávaného soudního rozhodnutí je dán toliko důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. [11]            Stěžovatel vytkl městskému soudu, že se nezabýval tím, zda mu bylo napadené rozhodnutí skutečně doručeno a zda je jeho podpis na doručence pravý.  Obsah žaloby a správního spisu však neodůvodňoval potřebu podrobnějšího zkoumání těchto okolností. Stěžovatel totiž sám výslovně tvrdil, že mu rozhodnutí bylo doručeno právě 9. 12. 2009 a datum doručení nezpochybňoval. Ani obsah správního spisu neodporuje tvrzení stěžovatele. Za této situace nelze městskému soudu vytýkat, že vycházel ze stěžovatelova výslovného tvrzení a pouze ověřil, že toto tvrzení odpovídá údaji na doručence. Stěžovatel zpochybnil okamžik doručení poprvé až v kasační stížnosti, ačkoli bezpochyby mohl případnou nepravost podpisu na doručence uplatnit již v řízení před městským soudem. Ani v kasační stížnosti však neuvádí žádná konkrétní tvrzení v souvislosti s pravostí jeho podpisu či průkazností doručování držitelem poštovní licence. Omezil se pouze na zcela obecnou výtku, že městský soud nezkoumal tyto okolnosti. Soud to však činit nemusel, protože vycházel z vlastních žalobních tvrzení stěžovatele, která byla v souladu s obsahem správního spisu. [12]            Stěžovatel rovněž namítl, že se městský soud nevypořádal se všemi žalobními námitkami a tvrzeními. Městský soud se však těmito námitkami nemohl věcně zabývat právě proto, že žaloba byla podána opožděně a bylo třeba ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.  Rovněž Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat věcným přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Mohl pouze posoudit, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl. Nikoli však to, jak měl vypadat meritorní přezkum rozhodnutí žalovaného, pokud by k němu stěžovatel dal podnět včasnou žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98). [13]            S odkazem na shora uvedené důvody neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl. [14]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. [15]            Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Soud určil advokátovi odměnu v částce 1 × 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, za písemné podání soudu ve věci samé a 1 × 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v rozhodném znění, celkem ve výši 3 400 Kč, k čemuž se připočítává daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z celkové částky, protože ustanovený advokát je plátcem této daně. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.   Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.       V Brně 31. října 2013     JUDr. Jan Passer předseda senátu