USNESENÍ   Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2011, čj. 1378/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013, čj. 3 A 41/2012 - 60,     t a k t o :     I.  Kasační stížnost   s e   o d m í t á .   II.  Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.     O d ů v o d n ě n í :     I. [1]               Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2011, čj. 1378/11, kterým byl žalobci podle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, určen advokát Mgr. Robert Rotrekl k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 31/2011 a sp. zn. 6 Ads 35/2011. Krajský soud věc postoupil Městskému soudu jako soudu místně příslušnému.   [2]               Jelikož žalobce nezaplatil společně s podáním žaloby soudní poplatek, městský soud jej usnesením ze dne 23. 4. 2012, čj. 3 A 41/2012 ‑ 26, vyzval, aby tak učinil do 7 dnů od doručení této výzvy.  Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.  Městský soud usnesením ze dne 16. 4. 2013, čj. 3 A 41/2012 - 42, žalobce neosvobodil od soudních poplatků a současně jej opětovně vyzval k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě 10 dnů. Kasační stížnost žalobce proti neosvobození od soudního poplatku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, čj. 5 As 43/2013 - 11.   [3]               Žalobce soudní poplatek neuhradil ani v náhradní lhůtě. Městský soud proto usnesením ze dne 9. 8. 2013, čj. 3 A 41/2013 - 60, řízení o žalobě zastavil podle § 47 písm. c) s. ř. s. a § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.   II. [4]                  Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností, v níž namítl, že soudcovská lhůta není věcí libovůle soudce. Lze totiž očekávat, že osoba s nedostatkem prostředků požádá o osvobození od soudních poplatků. Soud zakazuje stěžovateli domáhat se soudní ochrany před činností žalované. Stěžovatel současně vznesl námitku podjatosti vůči všem členům 6. senátu Nejvyššího správního soudu.   III. [5]               Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.   IV. [6]               Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 ‑ 11, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 ‑ 13).   [7]               V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 800 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013 do 9. 10. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 286 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 241 (50 řízení bylo zastaveno, 44 věcí bylo odmítnuto, 89 zamítnuto, pouze ve 3 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.   [8]               Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné námitky, kterými by se snažil vyvrátit závěr krajského soudu, že přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě stanové soudem, v důsledku čehož bylo namístě řízení o žalobě zastavit. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.   [9]               Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013, čj. 8 Aps 7/2012 ‑ 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, příp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, nebo o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 ‑ 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).   [10]            Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 ‑ 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 ‑ 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v § 36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).   [11]            Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.   [12]            Stěžovatel v kasační stížnosti vznesl námitku podjatosti soudců 6. senátu Nejvyššího správního soudu, aniž by ji jakkoliv odůvodnil. Jelikož o kasační stížnosti soudci uvedeného senátu nerozhodují, Nejvyšší správní soud se danou námitkou dále nezabýval.   [13]            Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 ‑ 77).   [14]            Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) za použití § 120 s. ř. s.   [15]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 věty první za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.     P o u č e n í : Proti tomuto usnesení   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.     V Brně 11. října 2013     JUDr. Jan Passer předseda senátu