4 Azs 188/2014 - 21             U S N E S E N Í     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: A. Ch., zast. Mgr. Václavem Slukou, advokátem, se sídlem Koněvova 1715/128, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2014, č. j. 11 A 62/2014 – 23,     t a k t o :     I.  Řízení   s e   z a s t a v u j e .   II.  Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.     O d ů v o d n ě n í :     [1]                Sdělením žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. MV-36865-4/SO-2014, byl žalobce seznámen s tím, že ani na základě nového posouzení důvodů nesplňuje podmínky pro udělení dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, konkrétně na základě § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni sdělení (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle něhož dlouhodobé vízum „ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.“ Žalovaný vyšel z toho, že žalobci bylo informací Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 26. 11. 2013, č. j. OAM-10057-7/DV-2013, sděleno, že se mu neuděluje dlouhodobé vízum.   [2]                Proti sdělení žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 17. 4. 2014, ve které navrhl, aby soud zrušil sdělení žalovaného ze dne 28. 3. 2014, jakož i jemu předcházející informaci správního orgán prvního stupně ze dne 26. 11. 2013 a věc vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Vyjádřil názor, že v případě obou aktů se jedná o rozhodnutí správního orgánu.   [3]                Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 8. 2014, č. j. 11 A 62/2014 – 23, žalobu odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění vyšel z normy § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle níž „na udělení dlouhodobého víza není právní nárok“, a konstatoval, že napadený akt je vyloučen ze soudního přezkumu podle § 171 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu a uzavřel, že nezbylo než žalobu odmítnout jako nepřípustnou podle § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).   [4]                Proti usnesení městského soudu se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 12. 9. 2014, v níž zástupce stěžovatele uvedl, že se mu ani přes opakovanou snahu nepodařilo zjistit stanovisko k dalšímu postupu v řízení od stěžovatele, který pobývá v Moskvě. Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru mohou být dány podmínky pro zrušení napadeného usnesení Nejvyšším správním soudem, podal zástupce kasační stížnost z opatrnosti s tím, že tuto doplní, popř. vezme zpět bez zbytečného odkladu poté, co od klienta obdrží odpovídající pokyny. Vzhledem k uvedeným okolnostem zástupce požádal o poskytnutí dostatečné lhůty k odůvodnění kasační stížnosti a zaplacení soudního poplatku, a to nejméně do 12. 10. 2014.   [5]                Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 4 Azs 188/2014 – 14, stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost, který podle položky 19 Sazebníku poplatků [příloha zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)] činí 5.000 Kč, a dále aby doplnil kasační stížnost o údaje, co navrhuje, tj. jakého rozhodnutí se domáhá, v jakém rozsahu usnesení napadá a dále o vymezení důvodů, tedy konkrétních kasačních námitek, pro které usnesení napadá. Současně jej poučil, že nebude-li poplatek za kasační stížnost ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Stěžovatel na tuto výzvu žádným způsobem nereagoval.   [6]                Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny podmínky pro zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.   [7]                Podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon,“ přičemž poznámka pod čarou odkazuje například na zákon o soudních poplatcích. Toto ustanovení je na základě § 120 s. ř. s. třeba přiměřeně užít i pro řízení o kasační stížnosti.   [8]                Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích „jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti.“ Podle § 9 odst. 1 téhož zákona „nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“   [9]                V projednávané věci nebyl poplatek za kasační stížnost zaplacen současně s jejím podáním, přičemž usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014 byl stěžovatel vyzván k jeho zaplacení ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení a současně poučen, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení o jeho kasační stížnosti zastaví. Usnesení bylo doručováno do datové schránky zástupce stěžovatele Mgr. Václava Sluky,advokáta. Z potvrzení o doručení do datové schránky, vztahující se k doručování usnesení a k němu ve spise připojené, se podává, že toto byly stěžovateli doručeno přihlášením zástupce do datové schránky dne 8. 10. 2014.   [10]            Lhůta k zaplacení soudního poplatku proto počala běžet dne 9. 10. 2014 a marně uplynula v pondělí dne 10. 11. 2014, a to v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož „lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek“, ve spojení s odst. 2 věta první téhož ustanovení, podle něhož „lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty“, a odst. 3 věta první téhož ustanovení, podle něhož „připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.“ Soudní poplatek však stěžovatelem nebyl v určené lhůtě a ani později až do dne vydání tohoto usnesení zaplacen, přičemž o řádném doručení výzvy svědčí i to, že prostřednictvím téže datové schránky zástupce stěžovatele se soudem v minulosti komunikoval; do téže datové schránky bylo mj. doručeno usnesení, proti kterému se stěžovatel brání projednávanou kasační stížností.   [11]            Vzhledem k tomu, že poplatek za kasační stížnost nebyl žalobcem jako stěžovatelem v soudem stanovené lhůtě a ani později až do dne vydání tohoto usnesení zaplacen, přičemž stěžovatel byl poučen o následcích takového jednání, Nejvyšší správní soud řízení o jeho kasační stížnosti v souladu s § 47 písm. c) s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s. a ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích výrokem I. zastavil.   [12]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno.     P o u č e n í :   Proti tomuto usnesení   n e j s o u   opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 12. listopadu 2014      JUDr. Dagmar Nygrínová  předsedkyně senátu