6 As 64/2015 - 19     U S N E S E N Í         Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, týkající se žaloby proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014, č. j. 62 A 122/2014 ‑ 21, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2015, č. j. 29 A 34/2015 ‑ 26,     t a k t o :     I. Kasační stížnost žalobce   s e   o d m í t á .   II. Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.     O d ů v o d n ě n í :     [1]                  Nejvyššímu správnímu soudu byla 24. 3. 2015 doručena kasační stížnost žalobce (dále též „stěžovatel“) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 6. 3. 2015, č. j. 29 A 34/2015 ‑ 26, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal zrušení usnesení krajského soudu ze dne 12. 12. 2014, č. j. 62 A 122/2014 – 21, jímž krajský soud odmítl žalobu žalobce proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 7 As 134/2014-51. Poté, co krajský soud vyloučil, že by svou žalobou žalobce hodlal podat kasační stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 12. 2014, č. j. 62 A 122/2014 – 21, neboť kasační stížnost proti němu byla samostatně podána a řízení o ní vedeno pod sp. zn. 10 As 6/2015 Nejvyššího správního soudu, a vyloučil, že by se jednalo o doplnění uvedené kasační stížnosti, konstatoval krajský soud, že žalobce správní  žalobou napadá usnesení téhož soudu ve správním soudnictví, ač taková žaloba podle § 65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) může směřovat pouze proti rozhodnutí, resp. úkonu správního orgánu v oblasti veřejné správy, nikoli soudu při výkonu soudní pravomoci. Žalobu proto jako nepřípustnou odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.   [2]                  Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně, přičemž předně zdůrazňuje, že z jeho vlastní soudní činnosti je mu známo, že okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, nelze hodnotit jinak než jako projev svévolného a účelového uplatňování práva. Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. V evidenci zdejšího soudu bylo ke dni 7.  4. 2015 vedeno celkem 183 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žalobám a s nimi souvisejícím žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů. Příkladem může být z poslední doby usnesení č. j. 6 As 251/2014 - 46 ze dne 26. 11. 2014 (kde šlo o „žalobu pro zmatečnost“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu), usnesení č. j. 6 As 259/2014 - 67 ze dne 27. 1. 2015 (taktéž ve věci „žaloby“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu).   [3]               Stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby proti jinému usnesení krajského soudu s argumentací, jež vyvolává otázku, je-li vůbec míněna vážně, nejde-li dokonce o  projev výsměchu či pohrdání soudem. Podepisuje se jako „občan jednající v podle čl. 23 LZPS“, tj. využívající svého práva na odpor proti odstraňování demokratického řádu lidských práv a základních svobod, a přitom namítá iracionálnosti typu, že žalovaným měla být „Česká republika – Krajský soud v Brně“, a nikoli „Krajský soud v Brně“, aby pak v dalším textu hovořil o „tajném“ soudu, dále bazíruje na tom, že své podání označil jako „žaloba“, zatímco krajský soud odmítl „návrh“, kdy soud (resp. jeho soudkyně) podle něj „úmyslně a svévolně překrucuje zákony“ a své námitky shrnuje tak, že rozhodnutí krajského soudu je „subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR“. Krom toho namítá podjatost členů ve věci rozhodujícího senátu, již opírá jen o své přesvědčení, že uvedení soudci rozhodují „úmyslně či neúmyslně v rozporu s Ústavou ČR, zákony ČR a dobrými mravy“.   [4]               Podstatnou pro posouzení této věci je však skutečnost, že stěžovatel, ač byl nesčetněkrát poučen o náležitostech kasační stížnosti, včetně povinného advokátního zastoupení, a o tom, že řízení o kasační stížnosti je zpoplatněno soudním poplatkem, i v tomto případě podal kasační stížnost s vadami, bez advokátního zastoupení a bez zaplaceného soudního poplatku. Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná – závěr krajského soudu o nepřípustnosti správní žaloby, jíž se stěžovatel domáhal zrušení jiného soudního rozhodnutí krajského soudu, je neotřesitelný. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov.  výše uvedené věci sp. zn. 6 As 251/2014 a 6 As 259/2014 nebo řízení pod sp. zn. 6 As 261/2014), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení. Výsledkem řízení pak obvykle bývá odmítnutí kasační stížnosti pro neodstranění vad, případně  zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz zmíněná usnesení č. j. 6 As 251/2014 ‑ 46 a č. j. 6 As 259/2014 - 67 či usnesení č. j. 6 As 261/2014 - 52 ze dne 12. 2. 2015, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Obdobně skončilo i řízení vedené pod sp. zn. 6 As 21/2015, v němž Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl usnesením ze dne 1. 4. 2015.   [5]               Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.   [6]               Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatelů také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovatelům zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze   dne   22.   11.   2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.   [7]               Stejně jako v nyní posuzované věci rozhodoval Nejvyšší správní soud i v obdobných věcech jiných stěžovatelů, např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze  dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).   [8]               Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,  které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 ‑ 48, č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 ‑ 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují‑li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v § 36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr Ústavního soud nezpochybnil (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).   [9]               Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro vady podle  § 46 odst. 1 písm. a) aplikovaného na základě § 120 s. ř. s.   [10]            Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s  § 120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li kasační stížnost odmítnuta.     P o u č e n í : Proti tomuto usnesení   n e n í   opravný prostředek přípustný.     V Brně dne 15. dubna 2015       Mgr. Jana Brothánková     předsedkyně senátu