1 As 191/2016 - 50     ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: VETT a. s., se sídlem Nad Opatovem 2140/2, Praha 4, zastoupena JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013, č. j. KULK 17825/2013, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Město Česká Lípa, se sídlem nám. T. G. Masaryka 1, Česká Lípa, zastoupena JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016, č. j. 59 A 95/2014 – 113,     t a k t o :     I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 6. 2016, č. j. 59 A 95/2014 - 113,   s e   r u š í .   II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013, č. j. KULK 17825/2013,   s e   r u š í   a věc   s e   v r a c í   žalovanému k dalšímu řízení.   III. Žalovaný   j e   p o v i n e n   zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti částku 19.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Říhy, advokáta.   IV. Osoba zúčastněná na řízení    n e m á    právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:     [1]               Návrhem ze dne 15. 2. 2012 se žalobkyně u žalovaného domáhala, aby osobě zúčastněné na řízení uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.192.616,65 Kč spolu s vypočtenými úroky z prodlení, a to na základě závazku z veřejné služby v městské autobusové dopravě. Žalovaný tento návrh podle § 141 odst. 7 správního řádu zamítl, neboť ze souvisejících rozhodnutí civilních soudů zjistil, že smlouva o závazku veřejné služby byla absolutně neplatná. Otázku bezdůvodného obohacení vzniklou z plnění bez základu v existující smlouvě mají posuzovat civilní soudy, nikoliv žalovaný ve sporném řízení podle § 141 správního řádu.   [2]               Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, kterou krajský soud rozsudkem zamítl a přidržel se závěrů žalovaného. Žalovaný prý nepochybil, pokud vyhodnotil pro správní řízení veřejnoprávní smlouvu jako právní akt, který nebyl schopen mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou založit závazkový vztah; proto z této smlouvy nemohou plynout ani jakékoliv nároky. Základem závazku veřejné služby je smlouva mezi dopravním úřadem a dopravcem. Samotnou licencí, kterou žalobkyně nepochybně disponovala, nevzniká závazek veřejné služby. V nynější věci proto žalobkyně poskytovala dopravní služby, aniž mezi ní a osobou zúčastněnou závazek veřejné služby vznikl.   [3]               Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost. V ní nejprve shrnuje spletitý procesní vývoj celé věci, upozorňuje na letité průtahy na straně žalovaného, dále zpochybňuje závěr krajského soudu o absolutní neplatnosti veřejnoprávní smlouvy. Žalovaný nebyl vázán závěry civilních soudů o neplatnosti veřejnoprávní smlouvy. V každém případě však byl povinen o nároku stěžovatelky ve sporném řízení podle § 141 správního řádu rozhodnout. Veřejnoprávní nároky stěžovatelky jsou totiž ve věci nepochybně dány. V kasační stížnosti stěžovatelka namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.   [4]               Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.   [5]               Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zdůraznila, že žalovaný se žádných průtahů nedopustil. Žalovaný řízení přerušil a vyčkával, jak se civilní soudy postaví k otázce vzniku (platnosti) veřejnoprávní smlouvy. Podle usnesení NS ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, „vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení, že bylo poskytnuto plnění jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah, a dovozuje-li se tak vznik závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána pravomoc soudů v civilním řízení, nehledě na to, že v případě platně uzavřené smlouvy by byl povolán rozhodovat spor správní orgán“. Osoba zúčastněná proto uzavírá, že nelze přiznat finanční plnění z veřejnoprávní smlouvy, pokud žádná veřejnoprávní smlouva platně nevznikla, resp. neexistuje.   [6]               NSS při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom, že by napadený rozsudek trpěl vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).   [7]               Kasační stížnost je důvodná.   [8]               Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Je naopak velmi detailně a precizně odůvodněn. Nepřezkoumatelnost není založena jen proto, že stěžovatelka s argumentací krajského soudu nesouhlasí, eventuálně krajský soud nařkla z toho, že se některým problémům „vyhnul“. Ostatně s rozsudkem krajského soudu stěžovatelka detailně polemizuje, což samo nasvědčuje jeho přezkoumatelnosti.   [9]               Krajský soud nicméně ve svém rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, obdobně jako to učinil ve svém rozhodnutí již žalovaný. Je tomu tak proto, že krajský soud pominul aktuální judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., která dále upřesňuje rozhodování správních orgánů ve sporném řízení podle § 141 správního řádu.   [10]            Zvláštní senát v usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015 - 11, věc ČAS ‑ SERVICE, vysvětlil, že sporem z veřejnoprávní smlouvy „je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Právní úprava zakotvující možnost uzavřít v určité věci v oblasti veřejného práva veřejnoprávní smlouvu již tím, že zakládá možnost vzniku právního vztahu mezi jednotlivcem a veřejnoprávní entitou jinak než autoritativním jednostranným jednáním veřejnoprávní entity, předpokládá vznik komplexního „souboru“ vzájemných a navzájem provázaných práv a povinností a z nich plynoucích nároků mezi těmito subjekty. Centrálním bodem tohoto souboru práv a povinností bude daná veřejnoprávní smlouva. Nezřídka však, ačkoli by mělo jít spíše o výjimky, půjde i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní. Ty budou s veřejnoprávní smlouvou spojené pouze volně, ve smyslu faktické souvislosti mezi nárokem a veřejnoprávní smlouvou, která byla uzavřena, ať už platně nebo neplatně, nebo nebyla uzavřena, avšak s ohledem na povahu a podstatu vztahu uzavřena být mohla (tzn. že daný vztah mohl být podle zákona veřejnoprávní smlouvou upraven). V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodné obohacení […]“. „Soubor“ práv a povinností, „jehož centrálním bodem je zákonem předvídaná, byť ne vždy nezbytně nutně platná či vůbec uzavřená veřejnoprávní smlouva, má být posuzován komplexně, ve všech svých vzájemných souvislostech, a pokud možno jedním orgánem, resp. soustavou orgánů. Je tedy zásadně třeba v pochybnostech vykládat ustanovení o pravomocech rozhodovat o právech a povinnostech majících určitou povahu a podstatu (veřejnoprávní či naopak soukromoprávní) tak, že o nich bude rozhodovat pokud možno jeden orgán“.   [11]            Jelikož stěžovatelka v nynějším případě netvrdila, že jí uplatněný nárok vůbec nesouvisí s právními vztahy v oblasti veřejného práva, například proto, že se jedná o čistě soukromoprávní bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku z roku 1964 (naopak argumentovala přesně naopak a svůj nárok z veřejnoprávní smlouvy odvozovala), je nutno obdobně jako ve věci ČAS – SERVICE řešené zvláštním senátem uzavřít, že o návrhu stěžovatelky měl rozhodnout žalovaný. Nemohl tedy návrh zamítnout jen s jednoduchou argumentací, že nárok stěžovatelky není důvodný, neboť veřejnoprávní smlouva nebyla platně uzavřena. V tomto smyslu je nutno korigovat též judikaturu NS či NSS, kterou argumentovala osoba zúčastněná na řízení (viz bod [5] shora), respektive krajský soud. Eventuální závěr, že veřejnoprávní smlouva nebyla platně uzavřena (kteroužto otázku NSS nyní řešit nemusel), ve smyslu citovaných závěrů zvláštního senátu na věci nic nemění.   [12]            Rozsudek krajského soudu je tedy nesprávný. Protože důvody zrušení rozsudku krajského soudu dopadají též na rozhodnutí žalovaného, NSS v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku, resp. v cit. usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015 - 11 ve věci ČAS ‑ SERVICE.   [13]            Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.   [14]            V řízení o žalobě představovaly náklady řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení před podáním žaloby, podání žaloby ze dne 15. 10. 2014, replika k vyjádření žalovaného ze dne 9. 4. 2015; § 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], a to v hodnotě 3.100 Kč za každý úkon právní služby, celkem částku 9.300 Kč. K tomu je třeba připočíst 3 × režijní paušál po 300 Kč, tj. 900 Kč. Celkem tedy činí náklady řízení před městským soudem částku 10.200 Kč plus 3.000 Kč jako úhrada za zaplacený soudní poplatek.   [15]            V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení pouze odměna a náhrada hotových výdajů advokáta (stěžovatelka byla od placení soudního poplatku osvobozena). NSS přiznal stěžovatelce jeden úkon po 3.100 Kč (podání kasační stížnosti) [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy činí náklady stěžovatelky v řízení před NSS částku 3.400 Kč.   [16]            Jelikož je zástupce plátcem DPH, NSS zvýšil odměnu advokáta o částku 2.856 Kč odpovídající DPH ve výši 21 % z částky 13.600 Kč (10.200 + 3.400). Celkem je tedy povinen žalovaný zaplatit stěžovatelce částku 19.456 Kč (13.600 + 2.856 + 3.000). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce k rukám advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.     P o u č e n í :   Proti tomuto rozsudku    n e j s o u    opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 7. prosince 2016     JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu