3 As 233/2020 - 11       U S N E S E N Í           Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sídlem U Soudu 540/3, Liberec, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení žalovaného ze dne 19. 6. 2020, č. j. 59 A 59/2020 - 13,     takto:     I. Kasační stížnost se odmítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.     Odůvodnění:     [1]              Nejvyšší správní soud obdržel dne 20. 7. 2020 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), jehož výrokem I. byla odmítnuta žaloba stěžovatele a výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.   [2]              Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), „[s]oudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen „správní orgán“).“   [3]              Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.“   [4]              Stěžovatel žalobou napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 3. 2020, č. j. 59 A 11/2020 - 12, vydané v soudním řízení správním. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že soudní řád správní nepřipouští, aby bylo správní žalobou vůbec napadeno rozhodnutí soudu (srov. výše citovaný § 4 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soudy rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy). Jakkoliv bylo podání stěžovatele učiněné u krajského soudu označeno jako „správní žaloba“, je zřejmé, že v uvedených souvislostech se dle jejího obsahu o žalobu ve správním soudnictví vůbec nemohlo jednat, a toto podání tudíž ani nebylo způsobilé řízení o žalobě zahájit. Bylo proto vhodnější, aby krajský soud vyrozuměl o této skutečnosti stěžovatele toliko neformálním přípisem a věc bez dalšího založil. Rozhodl-li krajský soud o odmítnutí této „žaloby“ usnesením, poskytl tím stěžovateli určitý procesní nadstandard, který nicméně nemůže neexistenci návrhu jako jednu z podmínek řízení zhojit.   [5]              Jestliže pak stěžovatel napadl takovéto usnesení kasační stížností, nelze na ni hledět jako na kasační stížnost podanou proti usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (neboť o návrh se v případě jeho „žaloby“ vůbec nejednalo) a nutno ji hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.   [6]              Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona, odmítl.   [7]              O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož zákona, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.     Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).     V Brně dne 29. července 2020     JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu