4 Afs 241/2021 - 24             USNESENÍ     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců  JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M. R., proti žalovanému: Okresní soud v Nymburce, se sídlem Soudní 996, Nymburk, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 51 A 5/2021 – 48,   takto:   I.               Kasační stížnost se odmítá.   II.            Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.     Odůvodnění:     [1]               Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o návrzích žalobkyně ze dne 2. 3. 2020 na odklad a zastavení daňové exekuce vedené žalovaným pod sp. zn. P 53-16/2019 ve lhůtě 30 dní od právní moci rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 200 Kč.   [2]               Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Stěžovatelka podrobně popsala dosavadní průběh řízení a pochybení žalovaného při vydání exekučního titulu a provádění exekuce. Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka namítla porušení svých práv na soudní ochranu, rovné zacházení a spravedlivý proces. Konstatovala, že krajský soud nesplnil svoji zákonnou povinnost poskytnutí včasné a účinné ochrany práv stěžovatelky. Kasační stížností napadený rozsudek podle stěžovatelky spočívá na nesprávném výkladu práva, kdy navíc není řádně odůvodněn a je v rozporu s relevantní judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka založený na nesprávném a neúplném zjištění právě rozhodných skutečností. Stěžovatelka krajskému soudu dále vytknula, že vadně určil rozhodné skutečnosti pro své rozhodnutí a ignoroval rozhodná fakta.   [3]               Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou.   [4]               Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatelka se žalobou podanou u krajského soudu dne 16. 6. 2020 domáhala toho, aby soud uložil žalovanému, aby ve stanovené lhůtě vydal rozhodnutí v řízení sp. zn. P 53-16/2016 o „návrzích žalobkyně z 2. 3. 2020 na zastavení daňové exekuce zcela a na odklad daňové exekuce zcela“ ve znění dalších podání, kterými stěžovatelka tyto návrhy doplnila (srov. petit formulovaný stěžovatelkou v části V. na str. 16 její žaloby ze dne 16. 6. 2020). Jak je uvedeno shora v bodě [1] tomuto návrhu krajský soud napadeným rozsudkem zcela vyhověl.   [5]               Ve věci tedy není pochyb, že stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem procesně úspěšná, jelikož krajský soud žalobě stěžovatelky zcela vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o návrzích žalobkyně. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podala stěžovatelka, která byla v předcházejícím řízení o žalobě před krajským soudem procesně úspěšná, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přípustností kasační stížnosti. Ani stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti nezpochybňuje, že krajský soud rozhodl v její prospěch, resp. neuvádí, jakým jiným způsobem by měl krajský soud o její žalobě rozhodnout. Výhrady stěžovatelky tak míří nikoli proti výroku kasační stížností napadeného rozsudku, ale proti jeho odůvodnění.   [6]               Podle § 102 s. ř. s. je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak. Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.   [7]               Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, č. 3321/2016 Sb. NSS, k následujícímu závěru: „Kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.“   [8]               Poukázat lze rovněž na bod 9 usnesení ze dne 19. 7. 2013, č. j. 8 As 90/2012 – 56, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „již v minulosti judikoval, že kasační stížnost je ve smyslu § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná vždy, pokud by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést v konečném důsledku ke změně v jeho právním postavení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, čj. 1 Afs 57/2006 ‑ 70, www.nssoud.cz).  Krajský soud vyhověl žalobci rozsudkem, který žalobce následně napadl kasační stížností. Pokud se žalobce domáhal kasace rozsudku, mohlo by být výsledkem řízení o kasační stížností zrušení rozsudku, který však byl vydán v jeho prospěch. Takový postup však odporuje konstrukci důvodů kasační stížnosti, které jsou uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s. Těmito důvody jsou především tvrzené vady stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu či soudního řízení nebo vady postupu správního orgánu spolu s nesprávným hodnocením tohoto postupu krajským soudem. Stěžovatel by musel uplatňovat výhrady proti pro něj příznivému rozhodnutí, což není v souladu s kontradiktorním charakterem soudního řízení. Takový postup by mohl mít smysl pouze tehdy, pokud by procesně úspěšný účastník usiloval o doplnění či revizi důvodů, ze kterých mu krajský soud vyhověl. To však neumožňuje § 104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je nepřípustná též kasační stížnost směřující jen proti důvodům rozhodnutí soudu. Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 483/03, vydaném v souvislosti s kasační stížností podanou jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, že obecný soud nemohl svým rozhodnutím zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky v situaci, kdy zcela vyhověl jejímu žalobnímu petitu, neboť jí přiznal jen to, čeho se sama před obecným soudem domáhala“.   [9]               V posuzované věci se stěžovatelka kasační stížností domáhala, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak však již bylo uvedeno výše, krajský soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky, která tak byla v řízení před krajským soudem procesně plně úspěšná.   [10]            S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl, neboť je dle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.   [11]            Za této procesní situace již Nejvyšší správní soud neodstraňoval vady kasační stížnosti spočívající v chybějícím povinném zastoupení stěžovatelky ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s., neboť by to bylo s ohledem na její nepřípustnost zcela nadbytečné. Nejvyšší správní soud proto ani nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Stejně tak by bylo bezúčelné rozhodovat o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy je zřejmé, že její kasační stížnost je nepřípustná a musí být odmítnuta.   [12]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. výrokem II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.     Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné žádné opravné prostředky.     V Brně dne 8. září 2021     Mgr. Aleš Roztočil předseda senátu