7 As 394/2021 - 9       USNESENÍ         Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Krajský soud v Ústí nad Labem ‑ pobočka v Liberci, se sídlem U Soudu 540/3, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ‑ pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 59 A 70/2021 ‑ 8,     takto:     I.                   Kasační stížnost se odmítá.   II.                 Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:     [1]               Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ‑ pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 59 A 70/2021 ‑ 8, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti usnesení téhož soudu ze dne 1. 6. 2021, č. j. 59 A 44/2021 ‑ 9, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti dříve vydanému usnesení téhož soudu.   [2]               Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je nepřípustná. Rozhodnutí soudů vydaná v soudním řízení nejsou rozhodnutími správních orgánů v oblasti veřejné správy, a proto nemohou být přezkoumávána ve správním soudnictví. Jako takovou je třeba ji odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2005 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) ve spojení s § 120 téhož zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 10 As 95/2017 ‑ 10, ze dne 11. 4. 2017, č. j. 4 As 72/2017 ‑ 10, ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 125/2017 ‑ 11, ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 As 216/2017 ‑ 13, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 7 As 359/2017 ‑ 17, či ze dne 6. 11. 2019, č. j. 7 As 385/2019 ‑ 10). Ostatně stěžovatel nesplnil ani podmínku povinného zastoupení (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), což má rovněž za následek nutnost odmítnutí kasační stížnosti podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v návaznosti na § 120 téhož zákona (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 As 22/2019 ‑ 9, ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8 As 23/2019 ‑ 19, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 As 390/2018 ‑ 9, ze dne 12. 12. 2018, č. j. 8 As 379/2018 ‑ 8). Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost odmítnout.   [3]               S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami obsaženými v kasační stížnosti vč. namítané záměny žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2017, č. j. 8 As 1/2017 ‑ 10, ze dne 26. 1. 2017, č. j. 8 As 7/2017 ‑ 8, ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 As 126/2017 ‑ 9, či ze dne 6. 11. 2019, č. j. 7 As 385/2019 ‑ 10). Nutno dodat, že při určení žalovaného je podstatné, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce.“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 ‑ 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS). Krajský soud tedy nepochybil, pokud odhlédl od označení žalovaného obsaženého v žalobě a toho v napadeném usnesení označil v souladu se zákonem.   [4]               Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla‑li kasační stížnost odmítnuta.     Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 17. prosince 2021     JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu