5 Azs 287/2022 - 31             U S N E S E N Í     Nevyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery ve věci žalobce:  V.  G., zast. Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2022, č. j. 64 Az 2/2022‑29, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku,   takto:   Kasační stížnosti   se   odkladný účinek   n e p ř i z n á v á.     Odůvodnění:   [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2022, č. j. OAM‑241/ZA‑ZA10‑ D07‑2022; tímto bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Současně bylo rozhodnuto, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, je Francouzská republika.   [2]  Při pohovoru konaném dne 10. 3. 2022 stěžovatel uvedl, že si vyřídil vízum Francouzské republiky, kterou s přítelem plánoval jako turista navštívit. Stěžovatel byl od 18. 1. 2022 do 18. 7. 2022, tedy v době, kdy učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky, držitelem platného víza vydaného Francouzskou republikou s možností více vstupů a maximální délkou pobytu 90 dní.   [3] V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvádí, že pokud mu nebude odkladný účinek přiznán, bude nucen vycestovat do Francie, v důsledku takového postupu nebude moci aktivně vystupovat před soudem, a soudní řízení před NSS by rovněž zcela pozbylo významu; tuto újmu považuje stěžovatel za zásadní. Dále uvádí, že přiznání odkladného účinku se nijak nedotkne třetích osob a nebude zasažen veřejný zájem.   [4] Žalovaný poukázal na to, že odkladný účinek nebyl přiznán ani v řízení před krajským soudem, navrhuje žádost stěžovatele zamítnout, neboť neuvedl žádné relevantní důvody pro přiznání odkladného účinku.     [5] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé  právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.   [6] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (např. usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012‑32). Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení tohoto důkazního břemene po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 218/2015‑50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil, jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012–32). Hrozící újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak musí být dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011‑74).   [7] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019‑38, mimo jiné uvedl: „Zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení automatizovat a vytvořit speciální obecnou skupinu privilegovaných případů, kde se bude odkladný účinek přiznávat bez dalšího. Jistě proto platí, že v obecné rovině nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku bez dalšího ani ta skutečnost, že jinak by musel cizozemský stěžovatel vycestovat z území státu, a ztratil by tak možnost přímého kontaktu se svým advokátem v řízení o kasační stížnosti. Právě uvedené platí tím spíše, pokud zákonodárce v určitých typech věcí odkladný účinek ze zákona cizincům přiznal, v jiných typech věcí naopak nepřiznal. Nelze soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní každý cizinec, kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015‑32, v bodě 7, takový přístup by vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona.“   [8] V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dodal, že i zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení. Stěžovatel žádné individualizované a závažné okolnosti, které by odůvodňovaly potřebu jeho setrvání na území České republiky, konkrétně netvrdí ani neprokazuje.   [9] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že obecně vyjádřený zájem stěžovatele na setrvání na území České republiky do skončení řízení o kasační stížnosti s poukazem na to, že nebude dotčen veřejný zájem ani nevznikne újma třetím osobám, nemůže být dostatečným důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.   [10] Návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti není důvodný, zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí dočasné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 ‑ 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).   Poučení: Proti tomuto usnesení   nejsou   opravné prostředky přípustné.   V Brně dne 8. prosince 2022     JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu