8 Azs 27/2022-29         USNESENÍ     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: N. H. N. L., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, ve věci ochrany proti nečinnosti žalované v řízení vedeném pod sp. zn. MV‑175174/SO‑2020, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2022, čj. 57 A 148/2021‑29,     takto:     I. Kasační stížnost se odmítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.     Odůvodnění:   [1]               Žalobce na Velvyslanectví ČR v Hanoji požádal o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Ministerstvo vnitra tuto žádost zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, které žalovaná rozhodnutím z 6. 1. 2021, čj. MV‑175174‑7/SO‑2020, zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. K žalobě žalobce bylo rozhodnutí žalované rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 9. 9. 2021, čj. 57 A 16/2021‑52, zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení (dále jen „zrušující rozsudek krajského soudu“). Proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu žalovaná podala kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud vede řízení pod sp. zn. 7 Azs 277/2021. Dále žalovaná usnesením z 29. 11. 2021, čj. MV‑175174‑18/SO‑2020, přerušila dotčené odvolací řízení do doby, než Nejvyšší správní soud pravomocně rozhodne o její kasační stížnosti. Usnesení o přerušení řízení žalobce napadl odvoláním, které ministr vnitra zamítl a usnesení potvrdil. [2]               Žalobce podal ministru vnitra žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti žalované ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu. Rozhodnutím z 3. 1. 2022, čj. MV‑175174‑22/SO‑2020, ministr vnitra této žádosti vzhledem k usnesení o přerušení řízení nevyhověl. [3]               Žalobce se žalobou podle § 79 s. ř. s. domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou spatřoval v tom, že žalovaná po zrušujícím rozsudku krajského soudu nerozhodla o jeho odvolání. [4]               Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydala v dotčeném odvolacím řízení rozhodnutí. Soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyšel z toho, že podání kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku správního soudu nemá vliv na běh lhůty správního orgánu k vydání rozhodnutí. Zruší‑li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je správní orgán povinen pokračovat v řízení a řídit se právním názorem soudu, nehledě na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (usnesení rozšířeného senátu NSS z 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006‑49, č. 1255/2007 Sb. NSS, rozsudek NSS z 1. 10. 2021, čj. 5 As 108/2021‑61, a rozsudek NSS z 9. 6. 2016, čj. 2 Azs 307/2015‑41). [5]               Není na místě ani argument žalované, že kdyby ta v dotčeném odvolacím řízení vydala nové rozhodnutí, vzniklo by riziko odpadnutí předmětu řízení o žalobě, resp. kasační stížnosti. Zrušující rozsudek krajského soudu je pro správní orgány závazný do okamžiku, než bude případně Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalované zrušen. V případě, že by výsledkem řízení o této kasační stížnosti bylo zrušení zrušujícího rozsudku krajského soudu, došlo by k tomu, že by vedle sebe stála dvě rozhodnutí o odvolání. Takto vzniklá procesní situace je však řešitelná: podle rozsudku NSS čj. 2 Azs 307/2015‑41 platí, že jsou‑li v téže věci vydána dvě správní rozhodnutí v důsledku kasace pravomocného zrušujícího rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem, může správní orgán zrušit později vydané správní rozhodnutí v přezkumném řízení pro rozpor s právním principem ne bis in idem, popřípadě s § 48 odst. 2 správního řádu, příp. ze stejných důvodů může později vydané správní rozhodnutí zrušit také soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. [6]               Odkazy žalované na usnesení NSS z 24. 5. 2021, čj. 4 Ads 312/2020‑39, a z 3. 6. 2021, čj. 4 Azs 327/2020‑44, nejsou přiléhavé, neboť v nich šlo o procesně jinou situaci. Nejvyšší správní soud v usnesení z 30. 10. 2020, čj. 5 Azs 254/2020‑101, vyložil, že pokud odvolací správní orgán, vázán zrušovacím rozsudkem správního soudu, vydá další meritorní rozhodnutí, nejedná se o nerovné zacházení s účastníky, ale o „důsledek kasační závaznosti právního názoru krajského soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), obsaženého ve vykonatelném rozsudku“. Proto postup žalovaného v souladu s takovým právním názorem správního soudu není porušením § 2 odst. 4 správního řádu přičitatelným žalovanému, a to ani v případě, že rozsudek krajského soudu bude posléze zrušen Nejvyšším správním soudem. [7]               Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž zároveň požádala, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. [8]               Podle stěžovatelky není rozhodovací praxe správních soudů v řízeních o žalobách žadatelů, kteří požádali o vydání zaměstnanecké karty na Velvyslanectví ČR v Hanoji, v jejichž věci byly posuzovány totožné utajované informace, jednotná. S ohledem na tuto nejednotnost stěžovatelka podala proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Řízení o kasační stížnosti je předběžnou otázkou, která má bezprostřední vliv na rozhodnutí o odvolání žalobce a dalších žadatelů. Stěžovatelka ve věci nemůže vydat nové rozhodnutí, aniž by vzniklo riziko možného odpadnutí předmětu řízení o žalobě, resp. kasační stížnosti. V případě vydání nového rozhodnutí by bylo zásadním způsobem ovlivněno právo na rovnost zbraní účastníků soudního řízení správního. Stěžovatelka se tedy neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že je v dotčeném odvolacím řízení nečinná. [9]               Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že usnesení stěžovatelky o přerušení dotčeného odvolacího řízení je nezákonné, a proto nemá vliv na nečinnost stěžovatelky. Řízení o kasační stížnosti totiž není řízením o předběžné otázce, na kterém by bylo rozhodnutí správního orgánu závislé ve smyslu § 57 odst. 1 správního řádu. Navíc řízení o kasační stížnosti není řízením, k němuž dala stěžovatelka podnět ve smyslu § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu, ale řízením, které bylo zahájeno na základě její kasační stížnosti, tj. opravného prostředku ve správním soudnictví. Zákonné podmínky pro přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) bodu 1 správního řádu nejsou splněny a stěžovatelka je tedy nečinná bez zákonných důvodů. Stěžovatelka je vázána pravomocným a vykonatelným zrušujícím rozsudkem krajského soudu. Kasační stížnosti stěžovatelky proti tomuto rozsudku nebyl Nejvyšším správním soudem přiznán odkladný účinek a stěžovatelka nemůže nepřiznání odkladného účinku obcházet nezákonným přerušením řízení. [10]            Kasační stížnost je nepřípustná. [11]            Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí proto kvalifikovaným způsobem zpochybňovat rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána. Stěžovatel je povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky NSS z 15. 2. 2017, čj. 1 Azs 249/2016‑38, bod 12, nebo z 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012‑351, bod 140 a judikaturu tam citovanou). Pokud tak neučiní je kasační stížnost nepřípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. [12]            Nyní projednávaná kasační stížnost je v podstatě doslovnou kopií vyjádření k žalobě, které stěžovatelka předložila v řízení před krajským soudem. Obě tato podání obsahují totožné argumenty, které jsou navíc i zcela totožně formulovány. Kasační stížnost se od vyjádření k žalobě obsahově liší pouze v jediném ohledu, a to tím, že je v ní závěrečná věta ve znění: „Stěžovatelka se tak neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Plzni uvedeným v napadeném rozsudku, že je v řízení o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 10. 2020, č. j. OAM‑40017‑42/ZM‑2019, nečinná.“ Všechny další odlišnosti jsou ryze kosmetického charakteru (změna označení „Komise“ na označení „stěžovatelka“ apod.). [13]            Krajský soud se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které vznesla ve svém vyjádření k žalobě, čímž plně dostál požadavkům plynoucím z rozsudku NSS z 2. 8. 2012, čj. 4 Ans 1/2012‑61. Rozsudek krajského soudu je tedy přezkoumatelný a stěžovatelka měla proti tomuto rozsudku ve své kasační stížnosti uvést konkrétní a věcné námitky. Jestliže tedy například krajský soud posoudil judikaturu, které se dovolávala stěžovatelka ve vyjádření k žalobě, jako nepřiléhavou, musela stěžovatelka v kasační stížnosti s tímto posouzením konkrétně polemizovat, nikoli pouze beze změny zopakovat příslušnou námitku uplatněnou ve vyjádření k žalobě. Stěžovatelka však v kasační stížnosti ani v náznaku nijak konkrétně nereaguje na způsob vypořádání svých námitek krajským soudem. [14]            S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d) a § 120 s. ř. s.]. [15]            O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.   V Brně 4. března 2022    Jitka Zavřelová  předsedkyně senátu