3 Azs 33/2023 - 28     USNESENÍ         Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce V. D. T, zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Varnsdorf, S. K. Neumanna 2052, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2023, č. j. 43 A 6/2022-55,     takto:     Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti   se   zamítá.     Odůvodnění:   [1]                Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje ze dne 11. 10. 2021, č. j. KRPH-95323-108/ČJ-2018-050026-SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 11 měsíců; doba k vycestování byla stanovena na 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně bylo podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodnuto, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování ve smyslu § 179 tohoto zákona. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2022, č. j. CPR-33764-10/ČJ-2021-930310-V244, změnila žalovaná k odvolání žalobce toto rozhodnutí tak, že dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, zkrátila na 6 měsíců; současně byl též zpřesněn výrok týkající se určení počátku běhu lhůty pro vycestování. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 43 A 6/2022-55, zamítl.   [2]                Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 21. 3. 2023 blanketní kasační stížnost, kterou spojil s blanketním návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud proto stěžovatele usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 Azs 33/2023 - 8, vyzval k jejich doplnění. Nejvyšší správní soud obdržel prostřednictvím zástupce stěžovatele dne 10. 4. 2023 doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.   [3]                V doplnění žádosti stěžovatel uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku by pozbyl možnost pečovat o manželku, jejíž stav je po léčbě rakoviny velmi špatný. Bez pomoci stěžovatele by manželka nebyla schopna postarat se o rodinu a tuto uživit. Stěžovatel na území České republiky pobývá již 35 let, pročež se plně integroval do české společnosti, má zde veškeré zázemí a nemá již žádné vazby na zemi původu (oba jeho zletilí synové pobývají rovněž na území České republiky). Stěžovatel zastává názor, že přiznáním odkladného účinku nevznikne žádná újma jiným osobám a rovněž není ve veřejném zájmu, aby byl do doby rozhodnutí o kasační stížnosti nucen pobývat mimo území České republiky. Stěžovatel také namítá, že by nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo by narušeno jeho legitimní očekávání, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25.   [4]                Žalovaná uvedla, že s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Namítla, že stěžovatel je zastoupen právním zástupcem, který jej může i nadále zastupovat, přičemž osobní přítomnost stěžovatele není v řízení o kasační stížnosti nezbytná. K případné osobní účasti na jednání před Nejvyšším správním soudem je stěžovatel oprávněn využít institut povolení vstupu dle § 122 zákona o pobytu cizinců.   [5]                Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno jen pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.    [6]                Podle citovaného ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 odst. 1 s. ř. s.).   [7]                K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel musí předložit odpovídající podklady. Povinnost tvrdit a prokázat potenciální vznik újmy tak má výlučně stěžovatel (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností je vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.   [8]                Stěžovatel ve svém návrhu pouze obecně uvedl, že pečuje o manželku, jejíž zdravotní stav je po prodělání onkologického onemocnění velmi špatný. Toto tvrzení ovšem ničím nepodložil a ani v tomto směru neoznačil možné důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného přitom vyplývá, že manželka stěžovatele podstoupila operaci v souvislosti s onkologickým onemocněním před 11 lety a v současné době pouze občasně dochází na ambulantní vyšetření. Nadto má s manželkou dva syny (to ostatně uvádí i sám stěžovatel), přičemž jeden z nich, pan X, nar. X, žije většinu času ve společné domácnosti s matkou a stěžovatelem a pomáhá jim s podnikáním. Z uvedeného lze podle názoru Nejvyššího správního soudu dovodit, že zletilý syn stěžovatele má možnost se o svou matku v případě jejích zdravotních obtíží postarat, bude-li stěžovatel nucen opustit území České republiky. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že s rozhodnutím o správním vyhoštění je z povahy věci spjata újma spočívající v nutnosti opustit území vyhošťujícího státu a vynaložení nemalých finančních prostředků; realizací správního vyhoštění může také často dojít k přerušení případných sociálních, ekonomických a rodinných vazeb. Takový následek nicméně v případě stěžovatele reálně nehrozí, a to jak s ohledem na jeho výše popsané rodinné poměry, tak i s přihlédnutím k poměrně krátké době zákazu vstupu na území. Současně platí, že v řízení o kasační stížnosti nelze přiznání odkladného účinku bez dalšího očekávat, neboť tento institut je vyhrazen pro zcela výjimečné situace (pokud by zákonodárce zamýšlel přiznávat v těchto typových případech odkladný účinek, spojil by s podáním kasační stížnosti tento následek ex lege, jako je tomu například u žadatelů o mezinárodní ochranu). Na stěžovateli tudíž bylo, aby vznik nepoměrně větší újmy tvrdil a tato tvrzení současně doložil příslušnými důkazy.   [9]                Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že realizací správního vyhoštění by bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho procesních práv v řízení o kasační stížnosti, jde o argumentaci zcela lichou. Jeho odkaz na judikaturu tohoto soudu, kde byl takový názor vysloven, je nepřípadný, neboť jde o judikaturu již překonanou. Rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38 (publikovaném pod č. 4039/2020 Sb. NSS) sjednotil nejednotnou judikaturu k této otázce tak, že „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 s. ř. s.).“   [10]            Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neunesl ve prospěch svého návrhu břemeno tvrzení a zejména břemeno důkazní. Kasační soud se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatele k možným újmám jiných osob a ani otázkou dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti.   [11]            Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutí se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.     Poučení:  Proti tomuto usnesení   nejsou   opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).     V Brně dne 4. května 2023     Mgr. Radovan Havelec   předseda senátu