1 Azs 195/2024 - 27             USNESENÍ     Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. M. A. R., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. CPR‑2095‑6/ČJ‑2024‑930310‑V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, č. j. 13 A 27/2024‑16,     takto:     Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.     Odůvodnění:   I. Vymezení věci   [1]               Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy ze dne 26. 11. 2023, č. j. KRPA-288422-44/ČJ-2023-000022-SV. Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, správní vyhoštění a stanovena doba 12 měsíců, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace.   [2]               Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl.   [3]               Žalobce (dále „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatel uvedl, že jeho vycestování do země původu by mohlo zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces. Dle judikatury k výkonu tohoto práva náleží i právo vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem a udílet mu pokyny k zastoupení. Daná judikatura rovněž uvádí, že při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění je újma zřejmá ze samotné podstaty tohoto rozhodnutí. Nepřiznáním odkladného účinku by stěžovateli vznikla újma na zdraví a dále psychická a materiální újma, jejíž následky by byly neodstranitelné. Právní následky rozhodnutí znamenají pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než která může vzniknout jiným osobám. V tomto případě navíc není možné dovozovat, že přiznáním odkladného účinku by mohla třetím osobám vzniknout nějaká újma.   [4]               Žalovaná s přiznáním odkladného účinku nesouhlasila. Odkladné účinky ve věcech správního vyhoštění dle žalované nelze přiznávat paušálně s odkazem na zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud by měl být odkladný účinek kasační stížnosti přiznáván v těchto věcech automaticky, muselo by to být zakomponováno do příslušného zákona. Jelikož taková zákonná úprava není, je třeba zohlednit kritéria podle § 73 s. ř. s. Stěžovatel neargumentoval ničím konkrétním, žádnou skutečností, která by se přímo týkala jeho osoby. Předestřenou argumentaci považuje žalovaná za účelovou a podotýká, že rozhodně nepřevyšuje veřejný zájem na ukončení pobytu stěžovatele na území ČR. Stěžovatel pobýval na území členských států EU a smluvních států neoprávněně téměř čtyři měsíce a více než rok v rozporu se záznamem v schengenském informačním systému, v němž byl evidován jako osoba se zakázaným vstupem na toto území.   II. Posouzení Nejvyšším správním soudem   [5]               Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku posoudil ve smyslu § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. a na základě okolností uvedených níže odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.   [6]               Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.   [7]               Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.   [8]               Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nepřezkoumává samotný napadený rozsudek, ale pouze zjišťuje existenci výše uvedených zákonných předpokladů pro přiznání odkladného účinku. Kromě formální podmínky, jíž je podání příslušného návrhu, je pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nutné splnění dalších tří podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky musejí pro stěžovatele znamenat újmu, (2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58, č. 3270/2015 Sb. NSS).   [9]               Břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně prokázání splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, tj. primárně negativních právních důsledků spjatých s rozhodnutím krajského soudu, nese stěžovatel (usnesení NSS ze dne 9. 12. 2016, č. j. 6 Afs 264/2016-28). V návrhu nestačí jen poukázat na možnost vzniku újmy. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s právními následky plynoucími z napadeného rozsudku, popř. z rozsudkem aprobovaného rozhodnutí žalovaného. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej vůbec bylo možné označit za újmu. Újma nesmí být vzhledem k poměrům žadatele bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která opravňuje, aby v jeho konkrétním případě obecné pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít (věta první § 107 s. ř. s.), nebylo výjimečně uplatněno (usnesení NSS ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Afs 73/2014-56, či ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Azs 228/2020-28, bod 9).   [10]            Žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění zásadně má odkladný účinek ze zákona (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu kasační stížnost v téže věci odkladný účinek nemá a Nejvyšší správní soud rozhoduje o jeho přiznání v souladu s výše citovanými ustanoveními s. ř. s. Podle dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přiznávání odkladného účinku kasačním stížnostem ve věcech správního vyhoštění existovaly určité zvláštnosti. Tato rozhodovací praxe byla k přiznávání odkladných účinků poměrně benevolentní. Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru, že pokud je přezkoumáváno rozhodnutí o správním vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli při výkonu takového rozhodnutí zřejmá z jeho samotné povahy. Taková újma spočívá jak v zajištění práva na spravedlivý proces, tak práva na respektování soukromého a rodinného života.   [11]            V usnesení ze dne 29. 5. 2019, č. j. 8 Azs 147/2019-22, Nejvyšší správní soud nicméně zdůraznil, že dosavadní judikatura ve věcech přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění nemůže být chápána jako důvod pro automatické přiznávání odkladného účinku kdykoliv, kdy o něj stěžovatel požádá, aniž by soud ve věci zkoumal naplnění výše uvedených požadavků stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku je pak třeba brát v úvahu zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38, č. 4039/2020 Sb. NSS, v němž rozšířený senát dospěl k tomu, že obecně vyjádřený zájem stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem nemohou být bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Rozšířený senát ve výše zmiňovaném usnesení v bodě 58 potvrdil dřívější názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-32 (bod 7), dle kterého „paušálním přiznáváním odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona. K přiznání odkladného účinku by tedy nemělo docházet bez dalšího, ale jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele)“ (tamtéž; pozn.: zvýraznění podtržením doplnil soud).     [12]            Stěžovatel v první části návrhu tvrdí zásah do práva na spravedlivý proces, který spatřuje právě v tom, že mu náleží právo vystupovat v řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu pokyny k zastoupení. Rovněž upozorňuje na závěry dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu o tom, že újma je v případě tohoto typu rozhodnutí zřejmá ze své podstaty. Tyto okolnosti vzhledem ke shora uvedenému samy o sobě nezakládají důvod k přiznání odkladného účinku, neboť závěry dřívější judikatury byly překonány citovaným usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019-38. Stěžovatel se může osobně setkat se zástupcem po vzájemné domluvě v zahraničí nebo může využít moderních prostředků elektronické komunikace, které dnes umožňují bez zvýšených finančních nároků komunikaci na úrovni srovnatelné s osobním setkáním. Tyto prostředky umožňují jednoduché posílání zpráv, připojování dokumentů či videohovory. Jde-li o osobní vystupování stěžovatele při soudním jednání, je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje o kasačních stížnostech zpravidla bez jednání. Ani tato okolnost tedy není relevantní (usnesení NSS ze dne 12. 11. 2020, č. j. 8 Azs 228/2020-28).   [13]            Stěžovatel dále uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku by mu vznikla újma na zdraví a dále psychická a materiální újma. Toto tvrzení je příliš obecné (stěžovatel nijak neupřesnil, z jakých skutečností vyvozuje vznik zdravotní, psychické či materiální újmy nebo zda předpoklad zhoršení opírá již o současný zdravotní a psychický stav), a ani není nijak osvědčeno. Takto nekonkrétní a nepodložená tvrzení nemohou založit ony „další důvody“, které by odůvodnily přiznání odkladného účinku (usnesení NSS ze dne 28. 5. 2024, č. j. 6 Azs 101/2024-20, bod 13, či ze dne 19. 7. 2023, č. j. 6 Azs 151/2023-21, bod 11).   [14]            Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel v návrhu dostatečně netvrdil ani neosvědčil konkrétní skutečnosti (důvody), které by mohly odůvodnit přiznání odkladného účinku. V nyní projednávané věci stěžovatel nesplnil svoji povinnost tvrdit a osvědčit reálnou hrozbu intenzivní újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatele nevyhověl a kasační stížnosti odkladný účinek podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal.   [15]            Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku nicméně Nejvyšší správní soud nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé (usnesení NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS).   Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.       V Brně dne 3. října 2024       Lenka Kaniová předsedkyně senátu