7 Azs 324/2023 - 28       USNESENÍ         Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: C. I. E., zastoupen Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 33 Az 8/2023‑112,     takto:     I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Vratislava Taubera, se určuje částkou 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.       Odůvodnění:     I.   [1]               Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2023, č. j. OAM‑779/ZA‑ZA12‑D07‑2023, shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále též „nařízení Dublin III“) Francouzská republika.   II.   [2]               Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále též „krajský soud“) shora označeným rozsudkem zamítl. Plné znění napadeného rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.   III.   [3]               Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku včasnou kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele správní orgán zjistil skutkový stav věci nedostatečně. Skutkový stav, z něhož správní orgán vycházel, nemá oporu ve správním spise. Jednotlivé listiny správního spisu si vzájemně odporují. Závěry žalovaného tak nemají ve spisovém materiálu jednoznačnou oporu. Dále poukázal na nepřezkoumatelnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby podané kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.   IV.   [4]               Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém odkázal na žalobou napadené rozhodnutí, které považuje za zcela správné. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. Současně navrhl, aby soud nevyhověl návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.    V.   [5]               Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).   [6]               Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval‑li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006‑59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013‑18, ze dne 19. 6. 2014, č. j. 7 Azs 13/2014‑52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. NSS. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i po novele soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021‑28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021‑30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021‑36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021‑30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021‑31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021‑34, ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2 Azs 171/2021‑47 atp.).   [7]               Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.   [8]               V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.   [9]               Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013‑26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003‑51, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004‑37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004‑62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008‑75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015‑45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003‑75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005‑44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003‑52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí krajského soudu požadavkům této judikatury plně dostála. Přezkoumatelné jsou i úvahy stran aplikace nařízení Dublin III na daný případ. Vypořádány byly i další stěžejní otázky, resp. jádro uplatněné argumentace (srov. i nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012‑45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016‑64). Takovými vadami však rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu netrpí.   [10]            Otázkou zjišťování skutkového stavu ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013‑26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003‑51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004‑62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004‑37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008‑76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015‑45, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003‑52, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003‑75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005‑44, č. 689/2005 Sb. NSS). Žalovaný a krajský soud důkladně zkoumali veškeré okolnosti přezkoumávané věci, přičemž zohlednili i stěžovatelem akcentované skutečnosti a podklady. Závěry žalovaného mají plnou oporu ve spisovém materiálu, a to vč. udělení francouzského víza stěžovateli (srov. např. č. l. 26 správního spisu). V daném ohledu je relevantní i potvrzení vydané Francouzskou republikou, v rámci něhož Francie s převzetím stěžovatele souhlasí. Soud neshledal ani to, že by si jednotlivé listiny správního spisu vzájemně odporovaly natolik, že by to mělo vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Lze dodat, že platnost předmětného víza nepopíral ani sám stěžovatel, jak je zřejmé např. z „protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu“ ze dne 15. 6. 2023. V řízení nedošlo ani k žádným jiným vadám s vlivem na výsledek daného řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007‑60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008‑83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008‑83, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006‑82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010‑112, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018‑28).   [11]            Ohledně posouzení otázky možných systémových nedostatků azylového řízení v členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, platí, že tuto úvahu je žalovaný povinen provést v každém rozhodnutí o přemístění žadatele (v tomto ohledu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014‑27). Závěry o tom, zda přemístění žadatele nebrání systémové nedostatky v azylovém řízení příslušného členského státu, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, příp. v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016‑44, č. 3560/2017 Sb. NSS). Žalovaný danou úvahu provedl (viz str. 4 až 5 napadeného rozhodnutí). Krajský soud nadto doplnil dokazování ohledně stavu francouzského azylového systému zprávou AIDA Country Report France (update 2022). Ani on neshledal, že by francouzský azylový systém vykazoval nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Ostatně ty neshledává ani recentní judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 Azs 119/2021‑55, ze dne 30. 6. 2022, č. j. 5 Azs 165/2020‑17, ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 Azs 141/2023‑24, ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Azs 151/2023‑31 atp.).   [12]            I další závěry žalovaného a krajského soudu mají oporu v judikatuře. Užitím čl. 17 nařízení Dublin III, kterého se stěžovatel v souzené věci dovolává, se Nejvyšší správní soud zabýval již mnohokrát (srov. rozsudky ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016‑24, či ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016‑34, č. 3447/2016 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016‑36, či nověji ze dne 31. 5. 2023, č. j. 2 Azs 26/2023‑51, atp.). V rozsudku ze dne 5. 1. 2017 č. j. 2 Azs 222/2016‑24, uvedl, že „užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná menšina“. Za takový případ lze považovat situaci, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu k České republice zvláštní vztah anebo pokud by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž nařízení Dublin III typově počítá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 9 Azs 141/2023‑24). V rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016‑44, kasační soud vyslovil, že pokud „v řízení vyvstanou takové okolnosti, které by mohly mít určitou relevanci z hlediska uvážení žalovaného o případném použití diskrečního ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III, má správní orgán povinnost nepoužití uvedeného ustanovení alespoň stručně odůvodnit tak, aby měly správní soudy možnost v souladu s § 78 odst. 1 s. ř. s. a s výše citovanou judikaturou přezkoumat, zda žalovaný v tomto případě nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil.“ Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že žalovaný dostatečně odůvodnil, proč stěžovatele nelze považovat za zranitelnou osobu, přičemž jeho závěry náležitě přezkoumal krajský soud. I další postup žalovaného, resp. krajského soudu odpovídá právní úpravě a judikatuře. Nejvyšší správní soud proto jejich závěry plně přejímá a v podrobnostech na ně odkazuje.   [13]            Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.   [14]       Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003‑44, č. 173/2004 Sb. NSS, nebo usnesení ze dne 20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 73/2012‑17).   [15]            O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví‑li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020‑33, část III. 4., usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021‑32). Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a proto mu náhrada nákladů nenáleží. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.   [16]            Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce Mgr. Vratislav Tauber, advokát. Podle § 35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je‑li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s § 7, § 9 odst. 4, a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) ve výši 3 100 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Azs 240/2020), na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 714 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.     Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 24. ledna 2024     Tomáš Foltas předseda senátu