7 As 36/2026 - 52   ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y   Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. V., zastoupen Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, se sídlem Jihlavská 410/12, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 29 A 93/2025‑9,     takto:   I. Kasační stížnost se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.   III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Daliboru Lípovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 730 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.     Odůvodnění:   I. Vymezení věci   [1]                Žalobce se u Krajského soudu v Brně správní žalobou domáhal soudní ochrany proti postupu žalované. Tvrdil, že žalovaná ve spojení s Českou správou sociálního zabezpečení navzdory jeho písemně vyjádřenému nesouhlasu rozhodla, že od 6. 11. 2025 bude jeho invalidní důchod zasílán na účet věznice namísto na jeho chráněný účet vedený u ČSOB v Praze. V tomto jednání spatřoval žalobce porušení svého práva svobodně nakládat s majetkem.   [2]                Krajský soud žalobu usnesením označeným v záhlaví odmítl. V odůvodnění uvedl, že usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 29 A 93/2025‑5, žalobce zcela osvobodil od soudních poplatků, ustanovil mu zástupkyni z řad advokátů a současně jej vyzval k odstranění vad žaloby podle § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Krajský soud dále konstatoval, že žalobce měl prostřednictvím ustanovené zástupkyně odstranit vady žaloby specifikované ve výroku tohoto usnesení, zejména absenci žalobních bodů a návrhu výroku rozsudku. Protože žalobce tyto vady ve stanovené lhůtě neodstranil, krajský soud uzavřel, že v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, a žalobu odmítl podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.   II. Kasační stížnost a vyjádření žalované   [3]                Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl výše uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností. Namítá, že krajský soud jeho žalobu odmítl nezákonně. Podle stěžovatele šlo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s., avšak krajský soud ji v napadeném usnesení posuzoval podle požadavků kladených na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, zejména s poukazem na absenci žalobních bodů podle § 71 s. ř. s.   [4]                Stěžovatel dále namítá, že jeho žaloba i přes svou stručnost a laické zpracování obsahovala náležitosti zásahové žaloby, případně že bylo možno v řízení pokračovat a vyžádat si vyjádření žalované. Napadenému usnesení vytýká rovněž nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost, neboť z jeho odůvodnění podle něj není zřejmé, proč krajský soud aplikoval ustanovení vztahující se k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přestože žalobce proti žádnému správnímu rozhodnutí nebrojil. Konečně namítá, že se mu nedostalo řádného poučení a výzvy k odstranění vad žaloby a že lhůta poskytnutá k jejich odstranění byla nepřiměřeně krátká. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.   [5]                Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že její postup při zaúčtování prostředků pocházejících z důchodu vypláceného Českou správou sociálního zabezpečení na účet stěžovatele byl zákonný a opřený o právní úpravu. Zdůraznila, že při vedení zvláštního účtu stěžovatele postupovala v souladu se zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a vyhláškou č. 360/2024 Sb., o stanovení podmínek výkonu zvláštních práv a povinností odsouzených. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.   III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem   [6]                Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).   [7]                Kasační stížnost není důvodná.   [8]                Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jako ustanovení zvláštní vůči ostatním důvodům uvedeným v § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004‑98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může spočívat zejména v nesprávném posouzení procesněprávní otázky soudem, dále v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla‑li mít taková vada za následek, že došlo k odmítnutí návrhu, a tím i k odepření soudní ochrany, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015‑128). Nejvyššímu správnímu soudu proto v nyní projednávané věci přísluší posoudit pouze to, zda bylo namístě žalobu odmítnout. Konkrétně se zabýval tím, zda krajský soud správně a přezkoumatelným způsobem uzavřel, že žaloba ani po výzvě k odstranění vad nesplňovala zákonné náležitosti a že pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat.   [9]                Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného usnesení. Tu spatřuje v tom, že krajský soud sice žalobu označuje za žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s., současně ji však podle něj posuzoval prizmatem zákonných náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Stěžovatel zdůrazňuje, že z odůvodnění napadeného usnesení není patrné, z jakých úvah krajský soud vycházel při závěru o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ani proč aplikoval ustanovení vztahující se k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přestože stěžovatel proti žádnému správnímu rozhodnutí nebrojil. Nepřezkoumatelnost spatřuje i v tom, že krajský soud opakovaně vytýkal absenci žalobních bodů podle § 71 s. ř. s., ačkoli tyto nejsou zákonnou náležitostí jeho žaloby. Za nepřezkoumatelnou označuje i argumentaci krajského soudu ohledně neodstranění vad žaloby, neboť pokud se jemu či jeho tehdejší ustanovené zástupkyni dostalo poučení v podobě popsané v napadeném usnesení, šlo podle něj o poučení nepřiléhavé a nesprávné.   [10]            Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003‑75, či rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2024, č. j. 3 As 185/2022‑130). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je nicméně vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Konstatování nepřezkoumatelnosti by tedy mělo být v soudní praxi spíše výjimečné, „Není‑li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci.“ (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016‑123, č. 3668/2018 Sb. NSS, bod 29).   [11]            Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že sám stěžovatel v kasační stížnosti vychází z toho, že jeho podání bylo třeba posuzovat jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stejně k tomu přistupoval i krajský soud. Ten ostatně v označení napadeného usnesení uvedl, že jde o věc žaloby proti nezákonnému zásahu, a stejně tak v předchozím usnesení ze dne 10. 12. 2025, č. j. 29 A 93/2025‑5, stěžovatele vyzval k odstranění vad žaloby právě v režimu § 84 odst. 3 s. ř. s. Již z toho je patrné, že krajský soud nevyšel z toho, že by stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení místy užil pasáže, které se vztahují k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, zejména pokud poukazoval na absenci žalobních bodů podle § 71 s. ř. s. Tato nepřesnost však sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Z jeho odůvodnění i ve spojení s předchozím usnesením č. j. 29 A 93/2025‑5 je totiž seznatelné, že krajský soud považoval žalobu za zásahovou a že důvod jejího odmítnutí spatřoval v neodstranění vad, které podle jeho názoru bránily jejímu věcnému projednání.   [12]            Není důvodná ani námitka, že se stěžovateli, respektive jeho tehdejší ustanovené zástupkyni, dostalo nepřiléhavého a nesprávného poučení. Nejvyšší správní soud ověřil, že krajský soud v usnesení ze dne 10. 12. 2025, č. j. 29 A 93/2025‑5, výslovně vycházel z § 84 odst. 3 s. ř. s. a stěžovatele poučil, jaké náležitosti má žaloba na ochranu před nezákonným zásahem obsahovat. Současně konkretizoval, jak mají být vytýkané vady odstraněny, aby bylo možné žalobu věcně projednat. Nelze proto přisvědčit tvrzení, že by závěr krajského soudu o neodstranění vad žaloby vycházel z poučení zjevně nepřiléhavého k uplatněnému žalobnímu typu.   [13]            Stěžovatel dále namítá, že krajský soud jeho žalobu nezákonně odmítl, ačkoli šlo o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, která i přes svou stručnost a laické zpracování obsahovala zákonem vyžadované náležitosti, případně bylo možno v řízení pokračovat. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.   [14]            Podle § 84 odst. 3 s. ř. s. musí zásahová žaloba mimo obecných náležitostí (§ 37 odst. 3 s. ř. s.) obsahovat a) označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá, b) vylíčení rozhodujících skutečností, c) označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, d) návrh výroku rozsudku. U zásahové žaloby tedy nepostačuje pouze vymezit samotný zásah. Žalobce mimo jiné musí rovněž srozumitelně formulovat, čeho se u soudu domáhá a jak má soud rozhodnout. Je‑li petit nejasný nebo zcela chybí, je namístě žalobce vyzvat k odstranění této vady (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 2 As 86/2025‑21, bod 13).   [15]            V nyní projednávané věci stěžovatel ve svém podání vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho invalidní důchod má být zasílán na účet věznice namísto na jeho chráněný účet. Z podání však nebylo zřejmé, jakého konkrétního výroku rozsudku se domáhá, neboť zcela postrádalo návrh výroku rozsudku. Současně postrádalo i označení důkazů a rozhodující skutkové a právní okolnosti věci byly vylíčeny jen velmi stručně. Ostatně i sám stěžovatel v žalobě žádal o ustanovení zástupkyně z řad advokátů s odůvodněním, že není právníkem a nerozumí příslušné právní úpravě. Krajský soud proto po stěžovateli důvodně požadoval, aby své podání doplnil o náležitosti vyžadované § 84 odst. 3 s. ř. s. Těmito požadavky po něm nepožadoval nic, co by neodpovídalo povaze zásahové žaloby. Šlo naopak o doplnění nezbytné k tomu, aby bylo možno určit předmět řízení a žalobu věcně projednat.   [16]            Neobstojí proto ani námitka, že krajský soud měl bez dalšího pokračovat v řízení a případně si vyžádat vyjádření žalované. Dokud žaloba neobsahovala náležitosti potřebné k tomu, aby bylo zřejmé, jaký konkrétní postup žalované stěžovatel napadá a jaké soudní ochrany se domáhá, nebylo možné v řízení věcně pokračovat. Neobsahuje‑li zásahová žaloba zákonem předepsané náležitosti a žalobce je ani přes výzvu soudu neodstraní, soud žalobu odmítne (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 As 338/2022‑60, bod 31, či ze dne 12. 11. 2020, č. j. 10 Ads 306/2020‑26, bod 27). Jestliže tedy stěžovatel vady žaloby ve stanovené lhůtě neodstranil, krajský soud nepochybil, pokud uzavřel, že pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.   [17]            Nedůvodná je konečně i námitka, že lhůta dvou týdnů k odstranění vad žaloby byla nepřiměřeně krátká a že tím bylo stěžovateli fakticky znemožněno žalobu doplnit. Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud stěžovatele v usnesení ze dne 10. 12. 2025, č. j. 29 A 93/2025‑5, vyzval k odstranění vad žaloby v režimu § 37 odst. 5 ve spojení s § 84 odst. 3 s. ř. s. a současně mu ustanovil zástupkyni z řad advokátů právě proto, aby tyto vady mohly být kvalifikovaně odstraněny. Současně stěžovatele poučil, že nebudou‑li vady žaloby ve stanovené lhůtě odstraněny a nebude‑li možno pro tento nedostatek v řízení pokračovat, žalobu odmítne. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že dané usnesení bylo ustanovené zástupkyni doručeno dne 11. 12. 2025 a přímo stěžovateli dne 17. 12. 2025. Ani jeden z nich na ně ve stanovené lhůtě nijak nereagoval.   [18]            Nejvyšší správní soud přitom již v minulosti dovodil, že poskytnutím patnáctidenní lhůty k odstranění vad podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s. není porušeno právo na soudní ochranu (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, č. j. 3 Azs 43/2004‑65). V nyní projednávané věci přitom krajský soud stanovil lhůtu dvou týdnů. Nadto šlo o lhůtu soudcovskou. Nejvyšší správní soud v této souvislosti judikoval, že jestliže účastník řízení doplní své podání sice po lhůtě stanovené soudem k tomuto doplnění, avšak ještě předtím, než soud ve věci rozhodl, nejsou bez dalšího splněny podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 37 odst. 5 s. ř. s. (např. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2013, č. j. 4 Ads 98/2013‑15, a tam citovaná judikatura). Stěžovatel ani jeho ustanovená zástupkyně však vady žaloby neodstranili nejen ve stanovené lhůtě, ale ani později, a to až do vydání napadeného usnesení dne 29. 1. 2026. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.   IV. Závěr a náklady řízení   [19]            Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).   [20]            O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci měla plný úspěch žalovaná. Té však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.   [21]            Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2026, č. j. 7 As 36/2026‑28, byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce Mgr. Dalibor Lípa, advokát. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. hradí v takovém případě náklady zastoupení stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby, a to první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a dále písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za každý z těchto úkonů právní služby mu přísluší odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu). Ke každému z těchto úkonů mu dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovený zástupce dále požadoval náhradu nákladů spojených s osobní poradou se stěžovatelem dne 3. 4. 2026, a to konkrétně cestovné za cestu z Karlových Varů do Věznice Ostrov a zpět v celkové délce 32 km. Tato cesta byla realizována vozidlem BMW 330i, registrační značky X, s kombinovanou spotřebou 9,1 litru benzinu na 100 km. Výše průměrné ceny za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů pro rok 2026 činí 34,70 Kč a základní sazba za jeden kilometr jízdy činí 5,90 Kč [§ 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026]. Náhrada cestovních výdajů proto činí 290 Kč. Ustanovenému zástupci dále náleží náhrada za promeškaný čas strávený cestou podle § 14 advokátního tarifu ve výši 2 × 150 Kč. Ustanovenému zástupci tak bude celkem vyplacena částka 10 730 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.     Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.     V Brně dne 20. května 2026   Milan Podhrázký předseda senátu