III. ÚS 121/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti JUDr. F.P., proti Ministerstvu vnitra České republiky, mimo ústní jednání, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Podáním ze dne 16. 8. 1994, označeným jako "stížnost", brojí stěžovatel zřejmě proti osvědčení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 11. 1993 (čj. SP-11686/1-LU-93) a dovozuje, že tímto osvědčením Ministerstvo vnitra České republiky zasáhlo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), neboť jej neprávem či nesprávně vede ve své evidenci jako osobu evidovanou ve smyslu § 2 odst. 1 lit. a) zákona číslo 451/91 Sb. Poukazuje na to, že jako pracovník někdejšího oddělení pasových kontrol na hraničních přechodech (se služebním zařazením na hraničním přechodu M.) byl v době od 1. 8. 1966 do 14. 6. 1973 služebně podřízen bývalé KS - Správě SB, nicméně, že se tak stalo toliko v důsledku organizačních změn, bez jakéhokoliv jeho vlastního zásahu či vůle, že šlo v podstatě o organizační opatření, na které on sám neměl nijaký vliv, a proto jako takový se necítil a necítí být příslušníkem někdejší SB. S odkazem na to, že Listina základních práv a svobod (v č1. 4 odst. 3, 4, č1. 10 odst. 1) chrání především jeho lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, své podání rozvádí šířeji co do jeho osobních poměrů, aniž by však bylo přímo patrno, čeho se tímto svým podáním - stížností domáhá (§ 34 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Stejně tak jako není dostatečně patrno, v čem stěžovatel spatřuje splnění podmínky § 75 odst. 2 lit. a) zák. č. 182/93 Sb. Ústavní stížnost lze za podmínek obsažených v ust. § 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb. podat ve lhůtě 60 dnů, počítané ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.); i když z předloženého osvědčení, proti němuž především vývody stížnosti míří, není patrno, kdy bylo stěžovatelovi doručeno, s ohledem na datum jeho vystavení (30. 11. 1993), lze bezpečně usoudit, že stěžovateli bylo doručeno v době, kterou zákonnou lhůtou pokrýt nelze. Protože v posuzované věci nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že podaná stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 75 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), nebylo třeba se touto okolností blíže zabývat, nehledě k tomu, že ustanovení § 75 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb. dovoluje Ústavnímu soudu ČR neodmítnout přijetí ústavní stížnosti toliko tehdy, jestliže (za podmínky již dříve zmíněné) stěžovatelem nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jsou mu k dispozici (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.; prominutí lhůty tedy povolit nelze. Ze všech těchto důvodů nezbylo proto než o podané stížnosti rozhodnout, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno (§ 43 odst. 1 lit. b) , c) zák. č. 182/93 Sb.), aniž by bylo třeba stěžovatele vyzývat k odstranění vad jeho podání (§§ 30 odst. 1, 34 zák.č. 182/93 Sb.) P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 25. 8. 1994 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce ÚS ČR