I. ÚS 64/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti D.D., zastoupené advokátkou JUDr. M.K., za účasti Krajského soudu v Brně, a vedlejšího účastníka BV, a. s., o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 425/94, ze dne 13. 12. 1994, pro porušení základních práv a svobod, t a k t o Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Svou ústavní stížností ze dne 24. 3. 1995, doplněnou dne 20. 4. 1995, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 425/94, ze dne 13. 12. 1994, pro porušení základních práv a svobod. Rozsudek nabyl právní moci dnem 30. 1. 1995. Stěžovatelka požadovala vydání nemovitosti, resp. uzavření dohody o vydání nemovitosti podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a to domu čp. 37 s parcelou č. 376, zast. pl. a parc. č. 375/1, ost. plocha, zaps. na LV č. 344 pro katastrální území P., u Katastrálního úřadu B. Její návrh byl zamítnut Městským soudem v Brně, a to rozsudkem č. j. 32 C 169/91 - 49, ze dne 27. 1. 1994, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 425/94, ze dne 13. 12. 1994. Návrh stěžovatelky byl zamítnut z toho důvodu, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení, ve spojení s ustanovením § 3 odst. 4 citovaného zákona, oprávněnou osobou je ta osoba (resp. osoby), jejíž věc přešla do vlastnictví státu za podmínek podle § 6 zákona. 1 I. ÚS 64/95 V daném případě subjekt BV, se kterým právní předchůdkyně stěžovatelky uzavřela kupní smlouvu, byl a je subjektem odlišným od státu, ve smyslu § 4 vyhlášky č. 104/1960 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 119/1948 Sb. Soudy obou stupňů shledaly proto nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelky. Stěžovatelka v tomto postupu soudů spatřuje porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod tím, že byl porušen základní princip ochrany vlastnického práva. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, však dával ve vymezeném rozsahu bývalému vlastníku, resp. jí, jako jeho právnímu nástupci, možnost požádat o vrácení majetku, pokud prokáže, že byly splněny tímto zákonem stanovené podmínky. Bez ohledu na zdůvodnění nedostatku aktivní legitimace, k němuž soudy dospěly, nejde o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, pokud soudy dospěly k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou, protože nebylo prokázáno, že by kupní smlouva byla uzavřena v důsledku tísně a za nápadně nevýhodných podmínek. Za těchto okolností nemohla vzniknout povinnost věc vydat podle § 6 zákona o mimosoudní rehabilitaci. Ústavní soud je soudním orgánem ústavnosti a není odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů, pokud nedošlo k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Soudce zpravodaj byl proto nucen, mimo ústní jednání, bez přítomností účastníků, svým usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., návrh ústavní stížnosti, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 1995 JUDr. Vladimír P a u l soudce zpravodaj