Sp. zn. II ÚS 20/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. a M.Š., oba zastoupeni JUDr. J.M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 1994, čj.10 Ca 397/94-21, t a k t o: Návrh se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í : Navrhovatelé se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 1994, čj. 10 Ca 397/94-21, kterým byla zamítnuta jejich žaloba, v níž se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí O.ú., referátu regionálního rozvoje, ze dne 18. 8. 1994, zn. RR/50/904/94/Št. Na odůvodnění svého návrhu uvedli, že napadeným rozhodnutím došlo k jejich poškození na vlastnických právech dle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), dále k porušení č1. 36 odst. 2 1 Sp. zn. II ÚS 20/95 Listiny a čl. 4 Ústavy a konečně i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované v zák. č. 209/1992 Sb. Toto porušení Listiny, Úmluvy a Ústavy dovozovali konkrétně ze skutečnosti, že ačkoliv již 17. 4. 1992 požádali M.ú. S. o vydání stavebního povolení, tento rozhodl teprve 30. 6. 1994 tak, že žádost zamítl. Toto své rozhodnutí odůvodnil pouze nesouhlasným stanoviskem referátu dopravy, z něhož M.ú. vyvodil, že uskutečněním stavby by mohly být ohroženy zájmy společnosti na úseku bezpečnosti dopravy ve větším rozsahu, než se uvažovalo v územním rozhodnutí. Dále navrhovatelé uvedli, že žádosti o vydání stavebního povolení předcházelo rozhodnutí M.ú. S., ze dne 6. 5. 1992 o umístění stavby a tomuto rozhodnutí předcházel souhlas M.ú., ze dne 20. 3. 1992 ke zboření rodinného domku, s tím, že místo něj bude na pozemcích postaven nový obytný dům i s prodejnou za účelem podnikání navrhovatelů. O.ú. S., který rozhodoval o jejich odvolání proti zamítavému rozhodnutí M.ú. S., pak potvrdil rozhodnutí M.ú., aniž by se zabýval otázkou, v jakém smyslu by stavba mohla vést k ohrožení zájmu společnosti na úseku bezpečnosti dopravy, a to z důvodů formálních, spočívajících v nemožnosti vydat stavební povolení tam, kde již bylo se stavbou fakticky započato. Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve věci rozhodoval, se pak ztotožnil s názorem O.ú. S. Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatelů spolu s vyžádaným spisem Krajského soudu v Českých Budějovicích; sp. zn. lOCa 397/94, a poté, co dotazem na M.ú., zjistil, že u M.ú. probíhá řízení dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) Stavebního zákona, tj. řízení o odstranění stavby, v jehož rámci může být vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, neboť je dosud v běhu řízení, v jehož rámci mohou navrhovatelé docílit dodatečné povolení stavby. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než 2 Sp. zn. II ÚS 20/95 návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Pro úplnost se uvádí, že navrhovatelům v případě neúspěšnosti v rámci tohoto řízení dle ustanovení § 88 odst. 1 písm. b) Stavebního zákona nebude nic bránit v tom, aby se obrátili na příslušný krajský soud s návrhem na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, samozřejmě za podmínek, upravených v o.s.ř., a teprve poté znovu zvážili, zda se neobrátí na ústavní soud, taktéž však za splnění podmínek upravených v zák. č. 182/1993 Sb. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 24. 2. 1995 soudkyně Ústavního soudu ČR Za správnost vyhotovení: 3