III. ÚS 148/95 Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.W. a Z.M., zastoupených advokátkou JUDr. PhDr. A.N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 6. března 1995, sp. zn. 17 Co 227/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 1994, č. j. 4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí, a ve věci s ústavní stížností spojeného návrhu na zrušení ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve kterých je stanovena podmínka pro vydání věci "převzetí věci státem", t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Návrhem podaným Ústavnímu soudu České republiky se stěžovatelé domáhají přezkoumání ústavnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1995, sp. zn. 17 Co 227/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 1994, č. j. 4 C 231/92-51, jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu převodu nemovitostí na nabyvatele právními předchůdci stěžovatelů kupní smlouvou, uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jelikož nabyvatelem byla nestátní organizace (SD S.), obecné soudy konstatovaly nenaplnění podmínky vyžadované § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích pro aktivní legitimaci navrhovatele. Vědomi si skutečnosti, že zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžaduje k úspěšnému uplatnění práva na vydání věci její přechod na stát, stěžovatelé jak v řízení před obecnými soudy, tak v ústavní stížnosti argumentovali, resp. argumentují příbuzností státního a družstevního vlastnictví v rozhodném období podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. II. Podle preambule a podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, účelem uvedeného zákona je snaha zmírnit (a nikoli odstranit) následky některých (a nikoli všech) majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jelikož nebylo a není v silách nově konstituovaného demokratického státu odstranit všechny křivdy uvedeného období, nutno respektovat skutečnost, že zákonodárce má v tzv. restitučním zákonodárství širší prostor k odlišování, než je tomu v jiných oblastech. V dosavadní judikatuře spatřuje Ústavní soud České republiky hranice tohoto prostoru zejména v ústavně konformním vymezení subjektů (Pl. ÚS 3/94), resp. v respektování principu zákazu zpětné účinnosti a principu rovnosti mezi zákonodárcem vymezenými skupinami subjektů (Pl. ÚS 16/93). Z uvedených důvodů nutno návrh na zrušení definičního znaku oprávněné osoby, kterým je přechod věci v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejích právních předchůdců na stát (§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) považovat za zjevně neopodstatněný. Jelikož se od posouzení ústavnosti cit. ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů, za zjevně neopodstatněný nutno označit i návrh na jejich zrušení. Uvedený závěr je podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. proto důvodem odmítnutí ústavní stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně 21. června 1995 JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj