IV. ÚS 191/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. S.K.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, sp. zn. 3 T 52/93, t a k t o Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Dne 25. 11. 1994 byl Ústavnímu soudu doručen návrh označený jako ústavní stížnost proti usnesení uvedenému ve výroku, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na propuštění z vazby. Tímto rozhodnutím se stěžovatel cítí poškozen na svých právech obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že nemůže být srozuměn s vazbou, která trvá 22 měsíců, a tím, že nebylo 8 měsíců nařízeno žádné jednání. V tom spatřuje porušení č1. 36 odst. 1 a č1. 38 odst. 2 Listiny, když z důvodu takových průtahů se nemůže domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Po posouzení návrhu byl vyzván právní zástupce stěžovatele k předložení plné moci v českém jazyce s náležitostmi, které požaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení stížnost k Vrchnímu soudu, proto byl právní zástupce požádán o sdělení, zda bylo již o stížnosti rozhodnuto, popř. o zaslání rozhodnutí o stížnosti. K odstranění vad návrhu mu byla určena lhůta do 31. 12. 1994. Doručení výzvy dne 8. 12. 1994 je prokázáno doručenkou. Dne 14. 12. 1994 obdržel Ústavní soud požadovanou plnou moc a dne 17. 1. 1995 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1994, sp.zn. 11 To 297/94, kterým se stížnost jako nedůvodná zamítá. Podle § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, ta jednoznačně směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým se zamítá žádost o propuštění z vazby a zároveň se nepřijímá nabídnutá peněžitá záruka. Proti tomuto usnesení je jako opravný prostředek přípustná stížnost podle § 141 trestního řádu. Přestože stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu předložil (až po určené lhůtě) rozhodnutí o stížnosti vydané Vrchním soudem, nelze toto rozhodnutí považovat za prostředek podle § 75 odst. 1 zákona, a to zejména proto, že stěžovatel má ve smyslu § 72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu a pokud byla jeho žádost zamítnuta a neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat ji po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí. K námitce stěžovatele k době trvání vazby a době, kdy nebylo nařízeno žádné jednání, je rozhodné především to, zda se jedná o rozhodování v řízení přípravném nebo v řízení před soudem. Stěžovatel tento dvojí typ vazby neakceptuje. Rovněž je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že v případě stěžovatele je vedeno trestní stíhání pro velmi závažnou trestnou činnost majetkové povahy, což vyžaduje úplné a nepochybné zjištění skutkového stavu věci. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti shledal, že ta směřuje k přezkoumání rozhodnutí trestního soudu. S tímto pojetím ústavní stížnosti nelze souhlasit, neboť, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, ten není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud neshledal pochybení v postupu soudu, a tedy ani porušení zmíněných ústavně zaručených práv, a proto rozhodl o tom, že návrh jako zjevně neopodstatněný a nepřípustný podle § 43 odst.1 písm. c) a f) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 1995 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj