IV. ÚS 23/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.D. a H.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 Co 600/93, ze dne 24. 11. 1994, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Ústavní soud obdržel dne 31. 1. 1995 stížnost stěžovatelů, kterou se tito domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 Co 600/93, ze dne 24. 11. 1994. Ze spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 5 C 363/91, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že o žalobě obou stěžovatelů, směřující proti J. a E. J., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., rozhodl Okresní soud v Náchodě, jako soud I. stupně, rozsudkem, čj. 5 C363/91-68, ze dne 26. 4. 1993, tak, že žalovaným J. a E. J. stanovil povinnost uzavřít s 1. stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí v rozsudku označených, žalobu 2. stěžovatelky ve věci samé zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení. Tento rozsudek napadli odvoláním žalovaní J. a E. J. s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba 2. stěžovatelky. Tento odvoláním nenapadený výrok ve věci samé, - 2 - týkající se 2. stěžovatelky, nabyl právní moci dnem 9. 7. 1994. O odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že kromě odvoláním nedotčeného zamítavého výroku rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu 1. stěžovatele na stanovení povinnosti E. a J. J. uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitosti zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dnem 6. 1. 1995, podali stěžovatelé, jak bylo dále zjištěno z připojeného spisu, dovolání dne 24. 1. 1995, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Za tohoto stavu je třeba vycházet ze závěru, že zatím nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatelů poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a ústavní stížnost proto musela být podle § 43 odst. 1 písm. f) citovaného zákona jako nepřípustná odmítnuta. Pro úplnost je však třeba dodat, že pokud jde o 1. stěžovatelku, která se proti výroku rozsudku soudu I. stupně ve věci samé, jímž byla její žaloba zamítnuta, neodvolala a rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o věci samé, týkající se této stěžovatelky, nabylo právní moci již dnem 9. 7. 1994, je důvodem pro odmítnutí její ústavní stížnosti také důvod uvedený v ustanovení § 43 odst. 1 pod písm. b) citovaného zákona, neboť v jejím případě byla ústavní stížnost podána po uplynutí lhůty, stanovené pro její podání v ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 1995 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj