IV. ÚS 34/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. června 1995 ve věci ústavní stížnosti ing. P.O., zastoupeného advokátem JUDr. J.M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č.j. 28 Nt 892/94-24, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 12. 1994, čj. 4 Nt 396/94-9, jímž byl vzat do vazby podle § 68 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., stěžovatel v podstatě uvádí, že Krajský soud v Ostravě zamítnutím jeho stížnosti proti rozhodnutí o vazbě a konstatováním, že u něj nadále trvají vazební důvody podle ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. ř., aniž by shledal jedinou konkrétní skutkovou okolnost, která by opodstatňovala důvodnost obav, jejichž existence je vedle řádného - 2 - IV. ÚS 34/95 zahájení trestního stíhání sdělením obvinění zákonnou podmínkou pro uvalení vazby, porušil jeho základní právo na osobní svobodu garantované ustanoveními čl. 8 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené usnesení bylo zrušeno. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o stěžovatelem vytýkané porušení článku 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, stanovících, že osobní svoboda je zaručena a že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, je z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě patrno, že tento soud zkoumal věc i z hlediska výše uvedených stěžovatelových práv, i když nicméně na základě, v době jeho rozhodování, existujících důkazů dospěl k závěru, že jsou dány důvody vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a), b), c) tr. ř. K tomu třeba dodat, že vzetí do vazby může být odůvodněno i jen některou z naznačených obav, i když přirozeně u kterékoli z nich platí, že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi (§ 68 tr. ř.). Tyto skutkové okolnosti, odůvodňující především kolizní vazbu podle ustanovení § 67 písm. b) tr. ř., jsou, i podle názoru Ústavního soudu, dostatečně přesvědčivé. Z vyšetřovacího spisu Policie ČR, sp. zn. KVV-70/23-95, který si Ústavní soud vyžádal, je totiž patrno, že stěžovatel byl statutárním orgánem S M., a současně společníkem V., s. r. o., tedy právnických osob, jichž se právě týká inkriminovaná transakce v hodnotě přes 11 milionů Kč, a to společně s dalším obviněným J.M., jehož výpověď je v řadě momentů s výpovědí stěžovatele v rozporu. V době rozhodování o vazbě bylo tedy třeba, jak konstatoval krajský soud, provést konfrontace mezi obviněnými, případně i svědky, vyslechnout v té době ještě nezjištěný počet svědků a provést další důkazy, což se také následně stalo. Teprve dne 3 - IV. ÚS 34/95 8. 3. 1995 došlo k odnětí písemných dokladů, vztahujících se k činnosti S M. Z již citovaného spisu Policie ČR, Ústavní soud zjistil, že konfrontace mezi obviněnými a mezi obviněnými a svědkem L., jakož i výslechy svědků, již byly provedeny a že tato skutečnost vedla Státní zástupkyni KSZ k vydání usnesení ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 3 KZv 8/95, jímž stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu. Krajský soud v Ostravě odůvodnil stěžovatelovo vzetí do vazby skutkovými okolnostmi, zejména trestním oznámením M., a. s., ze dne 1. 9. 1994, leasingovou smlouvou č. 3/2/93 ze dne 25. 5. 1993, kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1993, jakož i výpisem z obchodního rejstříku, týkajícím se S M. a V., s. r. o. a při hodnocení těchto důkazů postupoval ve shodě s ustanoveními § 2 odst. 6 a §§ 125, 138 tr. ř. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) lze dovodit, že, postupují-li obecné soudy tímto způsobem, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy, nebylo-li jinak v jejich postupu shledáno porušení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 15. června 1995 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj