Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. září 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti Z.R. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj. 10 C 46/94-22, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Vězeňské služby ČR, věznice Mírov t a k t o : Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 2. 1995, čj. 10 C 46/94-22, se z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele věznice Mírov ze dne 16. 2. 1994 o přeřazení stěžovatele pro další výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, stěžovatel v podstatě poukazuje na to, že Okresní soud v Šumperku rozhodoval podle ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli tato ustanovení citovaného zákona byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1994, publikovaným pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky a rozeslaným dne 6. 2. 1995. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku. Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 1995 připustil důvodnost ústavní stížnosti, a to z důvodů, jež jsou v ní uvedeny. Vedlejší účastník Vězeňská služba ČR, věznice Mírov, uvedl v dopise svého ředitele že ředitel věznice Mírov postupoval v souladu s platnými ustanoveními § 9 a § 9a citovaného zákona, neboť v době vydání jeho rozhodnutí nebyl nález Ústavního soudu vyhlášen. Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda v projednávané věci jsou splněny předpoklady pro upuštění od ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v situaci, kdy s tímto upuštěním projevil souhlas zástupce stěžovatele i účastník Okresní soud v Šumperku, nikoli však stěžovatel, odůvodňující svůj nesouhlas tím, že v tomto případě by v odůvodnění nálezu Ústavního soudu nebyly uvedeny objektivní důvody vedoucí ve svých důsledcích ke zneužití ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 294/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel v řízení před Ústavním soudem advokátem zastoupen být musí, jakož i vzhledem k ustanovení § 28 odst. 2 o. s. ř., opravňujícímu zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení, ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník, má Ústavní soud za to, že shora uvedená podmínka, opravňující Ústavní soud upustit od jednání, je v projednávané věci splněna. K tomu Ústavní soud dodává, že to, že od ústního jednání bylo upuštěno, nemá žádný vliv na odůvodnění nálezu, a to právě proto, že od tohoto jednání již nebylo možno očekávat další objasnění věci. Ze spisu 10 C 46/94 Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Okresního soudu v Šumperku byl vydán dne 24. 2. 1995, tedy v době, kdy již byl rozeslán a stal se podle ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vykonatelným nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1994, publikovaný pod č. 8/1995 Sbírky zákonů České republiky, jenž zrušil ustanovení § 9 a § 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., a ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Tento postup Okresního soudu v Šumperku je tedy v zjevném rozporu s ustanovením § 103 o. s. ř., ukládajícím soudu přihlížet kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci. Tím, že tak neučinil a rozhodoval na základě již zrušeného zákonného ustanovení, umožňujícího rozhodovat o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu řediteli věznice, porušil Okresní soud v Šumperku článek 90 Ústavy ČR, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící vázanost soudce zákonem, jakož i článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní ochranu. Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v článcích 90, 95 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ústavní stížnosti vyhověl (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. září 1995