I. ÚS 205/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele Z.Č., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 336/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 6 C 191/90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 7.748,-Kčs, t a k t o : Návrh se odmítá . O d ů v o d n ě n í : Z.Č. podal dne 7. 9. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 7.748,- Kčs, požadované od žalovaných J. a J.H. Žalobu zdůvodnil tím, že oba žalovaní znečistili vodu v jeho studni, neboť začali používat odpadní jímku, která byla nedostatečně odizolovaná a tím docházelo k průniku odpadní vody z jímky do vody ve studni žalobce. Stěžovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. o ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. 1 Výše uvedené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci 21. 7. 1995. Ústavní stížnost byla podána v předepsané lhůtě a všechny formální náležitosti ústavní stížnosti byly splněny. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že oba soudy zamítly jeho žalobu na zaplacení částky 7.748,- Kčs J. a J.H., kteří svým zaviněným jednáním znečistili obě dvě jeho studny fekáliemi, neboť podle názoru obou soudů žalobce neprokázal, že ke znečištění vody v jejich studni došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Dle stanoviska navrhovatele však jednáním obou soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivé rozhodnutí orgánů povolaných k nalézání práva, práva na rovnost všech před zákonem i právo vlastnit majetek a na to, aby vlastnického práva nebylo zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem a jeho výkon nepoškozoval lidské zdraví, přírodu a životní prostředí, obsažené v čl. 11 odst. 1, 2, a 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedená práva byla oběma soudy porušena tím, že tyto soudy ke zjištění objektivní pravdy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a to vyžádání stavební dokumentace jímky žalovaných (z níž by bylo zjištěno, že jímka žalovaných neměla zákonem předepsaných 5 vrstev izolace) a dále nebyli vyslechnuti navrhovaní dva svědci - J.B. a O.D. Provedené řízení tak bylo neúplné a nedostatečné a vytvořilo základ k vynesení rozsudku, jímž byla porušena základní lidská práva navrhovatele. Okresní soud Praha-západ v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedení důkazů výslechem svědků, listinnými důkazy včetně dvou znaleckých posudků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 420 odst. 1 a 2 občanského zákoníku občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, přičemž odpovědnosti se může zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil. Předpoklady odpovědnosti za škodu jsou tedy 2 protiprávní úkon, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi a konečně zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Předpoklady vzniku škody s výjimkou zavinění jsou podmíněny objektivně a jejich existenci prokazuje poškozený. Soud vzal za prokázané, že zhruba od roku 1985 došlo ke zhoršení kvality pitné vody žalobce tak, že ji nemohli používat a museli ji donášet z jiného zdroje. Pokud však šlo o příčiny znečištění vody, soud vycházel zejména ze dvou znaleckých posudků, jejichž závěry byly téměř shodné. Oba znalci vyloučili jako možnou příčinu prvotního i současného znečištění vody ve studni žalobců nedostatky nebo závady v kanalizačním odpadním systému žalovaných včetně jímky. Oba znalci dospěli k závěru, že pokud jde o jiné příčiny znečištění studny, nelze je jednoznačně určit. Oba připustili možnost vzniku znečištění v důsledku jednorázového vylití fekálií žalovanými na jejich pozemek, ale současně připustili i existenci celé řady dalších možných příčin znečištění vody navrhovatele. Jde zejména o polohu studny, geologické podmínky v dané lokalitě, o stav studny, která neodpovídala ČSN, možnost průniku nečistot z nedalekého potoka a v neposlední řadě i z hospodářsky využívaného dvora navrhovatele, na němž se studna nachází. I přes připuštěnou možnost částečného znečištění vody jednorázovým vylitím fekálií žalovanými byla zde řada dalších zdrojů znečištění, a proto dle názoru soudu nebylo v daném případě prokázáno, že by žalovaní zaviněným porušením povinností zapříčinili vznik škody, tj. znečištění vody ve studni navrhovatele. Nebylo tedy prokázáno, že vylití fekálií na pozemek žalovanými bylo jednou z příčin vzniklé škody, tato možnost byla pouze připuštěna. Soud byl přesvědčen, že pokud se na znečištění vody podílely i jiné zdroje, jak vyplývá ze znaleckých posudků, nemůže být shledána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody. Voda by byla znečištěna již z jiného zdroje a již tím znehodnocena. Uvedené závěry jsou i v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména šetřením stavební komise bývalého MNV, výpovědí žalovaných i kolaudačním rozhodnutím. 3 Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že ke znečištění vody v jeho studni a tedy ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných, a proto soud žalobu zamítl. Další dokazování soud nepovažoval za nutné provádět, neboť by bylo nadbytečné zvláště s ohledem na dva téměř shodné znalecké posudky. Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek okresního soudu s odůvodněním, že tento soud provedl velmi obsáhlé dokazování a z něho poté dovodil věcně správné závěry, s nimiž se krajský soud ztotožnil a vzal tedy rovněž za prokázané, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody. Navrhovatel tedy neunesl důkazní břemeno, tak jak má na mysli ustanovení § 420 obč. zákoníku před novelou, dle něhož bylo nutno věc posuzovat vzhledem k tomu, že se jednalo o období od roku 1985. Ani odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat řízení dalšími důkazy, neboť skutkový stav byl objasněn náležitým a vyčerpávajícím dokazováním a navržené důkazy by nemohly na uvedených závěrech nic změnit. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku, okresní soud se ke stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastníci J. a J.H. ve svém vyjádření uvedli, že dvěma znaleckými posudky byla prokázána nezávadnost jejich odpadní jímky, ale naopak studna navrhovatele není již několik let vyvážena, je neizolovaná a v její blízkosti je vykopána hluboká jáma, kde zahnívá voda. Navíc navrhovatel používá fekálie ze své jímky k zalévání své zahrady, kde je umístěna studna, a tyto skutečnosti jsou s největší pravděpodobností skutečným zdrojem znečištění jeho vody. Dále poukázali na rozsáhlé dokazování provedené soudem při plném respektování procesních zásad, a proto navrhli ústavní stížnost zamítnout. 4 Ústavní soud po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Oba soudy poskytly navrhovateli náležitou ochranu, neboť provedly řízení v souladu s procesními předpisy. Provedly celou řadu důkazů, daly možnost navrhovateli účastnit se řízení, podávat návrhy a vyjadřovat se k jednotlivým skutečnostem, v tomto ohledu nebyl navrhovatel nijak omezen či diskriminován. Po provedeném dokazování dospěly oba soudy po zhodnocení provedených důkazů k závěrům, které v rozsudcích řádně zdůvodnily. Postupem obou soudů tedy nebylo porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani právo zaručující všem rovnost před zákonem dle č1. 1 Listiny. Ústavní soud není další odvolací instancí, ale respektuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a jeho úkolem je posoudit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem a do jejich ústavních procesních záruk. Pokud jde o porušení čl. 11 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na ochranu vlastnictví a výkon vlastnických práv a zákaz zneužívání a poškozování těchto práv, jak z výše uvedeného vyplývá, oba soudy se nedopustily ani tohoto porušení, neboť vlastnická práva a jejich ochranu provedeným řízením i vydanými rozsudky neporušily a usilovaly o ochranu vlastnických práv obou účastníků v řízení prováděním navrhovaných důkazů i jejich nezávislým hodnocením a rozhodováním. Z provedeného dokazování Ústavní soud nezjistil, že by oba obecné soudy jakýmkoliv způsobem poškodily některé z uvedených základních práv navrhovatele. 5 Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost navrhovatele Z.Č., proto odmítl (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu). P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 20. června 1996 JUDr.Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu