I. ÚS 243/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele P.U., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 44 To 903/96, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a MST, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 44 To 903/96. Podle navrhovatele byl tímto soudním rozhodnutím porušen č1. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), dále č1. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. K porušení citovaných článků Listiny a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mělo dojít tím, že Městský soud v Praze zamítl ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. navrhovatelovu stížnost, směřující proti usnesení Obvodního soudu 1 I. ÚS 246/96 pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 1996, sp. zn. Nt 2038/96. Těmito rozhodnutími obecných soudů byla ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. prodloužena navrhovateli lhůta trvání vazby do 30. 10. 1996, tedy o další 4 měsíce. Navrhovatel pokládá tato soudní rozhodnutí za chybná, neboť je přesvědčen, že v jeho případě žádný z vazebních důvodů, uváděných v soudních rozhodnutích, neexistuje. V textu ústavní stížnosti pak podrobně poukazuje na obsah vlastní stížnosti, kterou podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí a jíž nebylo vyhověno. Dovozuje, že v jeho případě mohlo být přípravné řízení skončeno již před řadou měsíců, pokud by příslušné orgány činné v trestním řízení postupovaly patřičně rychle a bez průtahů. Poukazuje i na to, že v případě rozhodování o prodloužení vazby musí příslušný orgán zkoumat nejen to, zda existují vazební důvody, uvedené v § 67 tr. ř., nýbrž se stejnou pečlivostí musí zkoumat i to, zda by propuštěním z vazby mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Městský soud v Praze se podle názoru navrhovatele zabýval pouze důvody vazby a další podmínku prodloužení vazby nezkoumal. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled jen ve smyslu kontroly ústavnosti jejich jednání. Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelova polemika se závěry obecných soudů ohledně důvodnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 67 písm. a) a b) tr. ř. V tomto směru pak navrhovatel zastává odlišný právní názor a dovozuje, že v jeho případě důvody pro prodloužení vazební lhůty dány nejsou. V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, navazující na judikaturu bývalého Ústavního soudu ČSFR (srov. např. IV. ÚS 43/94 ÚS ČR a Rč. 13/1993 Sbírky 2 I. ÚS 246/96 usnesení a nálezů ÚS ČSFR), podle níž nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem. Z obsahu předložených příloh, především pak z předložených rozhodnutí obecných soudů, se podává, že navrhovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zejména Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu tohoto soudního rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatel je stíhán pro rozsáhlou a závažnou trestnou činnost, jejíž objasnění si vyžaduje složité dokazování, přičemž trestní stíhání navrhovatele bylo v květnu 1996 rozšířeno o další závažnou trestnou činnost. Pro trestné činy podvodu a zkrácení daně, poplatku a podobné dávky hrozí navrhovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 5 až 12 let. Nepochybně je tedy dáno v takových případech nebezpečí, že navrhovatel se může skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu, a že může působit na svědky a spoluobviněné. Tento názor obsažený v rozhodnutí Městského soudu v Praze sdílí i ústavní soud ČR. Vzhledem ke shora uvedenému dovodil ústavní soud, že rozhodnutími obecných soudů o prodloužení vazební lhůty nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny ani čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 17. října 1996 prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR