II. ÚS 264/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky M.E., zastoupené JUDr. K.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 13 Co 437/95, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Navrhovatelka se ve svém návrhu domáhala zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. 13 Co 437/95, kterým bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 6. 4. 1995, sp. zn. 4 C 140/94, ačkoliv včas učiněné telegrafické podání bylo v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 o.s.ř. a ustanovením § 57 odst. 2 o.s.ř. o počítání lhůt písemně ve lhůtě doplněno, a to podáním učiněným na poště dne 9. 5. 1995. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo zkráceno ústavní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhat se zákonem stanoveným způsobem svého práva. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že k vyhlášení napadeného usnesení došlo v neveřejném jednání senátu odvolacího soudu, a to na základě nesprávného referátu o dosavadním průběhu řízení, kterým nebylo zohledněno datum 8. 5. 1995, jakožto státní 1 II. ÚS 264/95 svátek posouvající poslední den lhůty na 9. 5. 1995. Tímto rozhodnutím tak skutečně byla navrhovatelce odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 písm. f) o.s.ř. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1996 pak Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo dne 17. 10. 1995 podáno dovolání, které je nyní vedeno u Nejvyššího soudu ČR, pod sp. zn. 3 Cdon 1481/96. Ústavní soud po přezkoumání návrhu dospěl k závěru, že proti rozhodnutí Krajského soudu, sp. zn. 13 Co 437/95, ze dne 31. 8. 1995, je zcela nepochybně přípustné dovolání dle ustanovení § 237 písm. f) o.s.ř., neboť stěžovatelce byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jak již bylo ústavním soudem judikováno (srov. např. IV. ÚS 55/94), lze v tomto případě dovolání jako mimořádný opravný prostředek považovat za procesní prostředek, který zákon navrhovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, a který musí být vyčerpán, aby byla splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti (srov. § 75 zák. č. 182/1993 Sb.). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 11. 3. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR 2