III. ÚS 274/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.P., zastoupené advokátkou JUDr. M.N., t a k t o Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Dne 16. 11. 1995 se stěžovatelka včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 18 Co 349/95-95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. 4 C 73/92. Podle tvrzení stěžovatelky je napadený rozsudek v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 4 C 73/92, ze dne 17. 11. 1994, byl zamítnut návrh stěžovatelky a její procesní společnice, aby byla vyslovena povinnost žalované společnosti N., a.s. uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí p.č. 3556/1 - zastavěná plocha, p.č. 3557/1 - ostatní výměra, p.č. 3557/3, p.č. 3557/4 a továrny postavené na pozemku č. 3556, zapsaných pro kat. území Ž. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti, zahrnující továrnu a přilehlé 1 III. ÚS 274/95 pozemky původních majitelů F.S. a F.N., byly původním majitelům konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. se proto na tento majetek nevztahují. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na to, že soud prvého stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, a proto rozhodl ve věci nesprávně. Předmětné nemovitosti byly znárodněny zestátněním podle vyhlášky ministra průmyslu č. 1254-b-303 úředního listu. Předpoklady pro znárodnění byly dány tím, že se jednalo o podnik s více než 50 zaměstnanci. Podle stěžovatelky však tato podmínka nebyla splněna, firma měla méně než 50 zaměstnanců. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Zároveň zavázal soud I. stupně, aby doplnil řízení a zabýval se otázkou, zda jsou splněny podmínky pro restituci majetku. Obvodní soud pro Prahu 3 pak po dalším řízení dne 17. listopadu 1994 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že sporné nemovitosti byly znárodněny podle zákona č. 114/1948 Sb., a proto se na ně vztahuje režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona. Na základě provedených důkazů pak soud dospěl k závěru, že se žalobkyním nepodařilo prokázat, že by znárodnění předmětných nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Proto žalobu zamítl. I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm opět namítá, že soud nesprávně posoudil provedené důkazy. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek soudu I. stupně svým rozsudkem, č.j. 18 Co 349/95-95, dne 16. 6. 1995, z důvodů formálních změnil, avšak žalobu zamítl. Ke změně rozsudku soudu I. stupně došlo proto, že v průběhu řízení před odvolacím soudem žalobkyně změnily petit návrhu. V odůvodnění Městský soud v Praze uvedl, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo dne 1. ledna 1948 zestátněním vyhláškou ministra průmyslu č. 1254-b-303 Ú.1. na základě zákona č. 114/1948 Sb., protože podnik měl v rozhodné době více než 50 zaměstnanců a žalobkyním se tak nepodařilo prokázat, že by zestátnění bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy. 2 III. ÚS 274/95 Proti těmto rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1995, sp. zn. 18 Co 349/95-95, je v rozporu s č1. 1 Ústavy ČR. Toto ustanovení Ústavy konstatuje, že ČR je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají se tímto článkem Ústavy žádná práva či povinnosti jednotlivců, jde o ustanovení deklarující určité základní principy, na nichž je stát budován. Rozhodnutí jakéhokoliv obecného soudu není z podstaty věci schopno toto ustanovení porušit. Stěžovatelka ve stížnosti dále namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek má obdobně deklarující význam. Konstatuje, že lidé jsou svobodni a jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ani ustanovení tohoto článku Listiny nezakládají konkrétní práva či povinnosti. Jde o jakýsi poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí porušit tam uvedené principy. Stěžovatelka se dále odvolává na č1. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (příloha č. 1 Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.), podle kterého "každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva". Rozhodnutím Městského soudu v Praze nemohlo být porušeno právo pokojného užívání vlastního majetku, když v celém soudním řízení se soudy zabývaly otázkou existence tohoto práva. V ust. čl. 1 Dodatkového protokolu nejde o ochranu "vlastnického práva" ve smyslu naznačeném stěžovatelkou, nýbrž o ochranu vlastnického práva již konstituovaného, a tedy již existujícího a jeho obsahu, a nikoliv o ochranu pouze tvrzeného nároku. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být 3 III. ÚS 274/95 konstituováno (především na základě jiných hmotněprávních předpisů), ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže. Jak plyne z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 4 C 73/92, obecné soudy se v řízení zabývaly především okolnostmi, za nichž došlo ke znárodnění nemovitého majetku a tím, zda ke znárodnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to se závěrem, že předpisy porušeny nebyly a že tudíž nelze pro tento případ použít ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže nezdůvodňuje, v čem rozhodnutí Městského soudu porušilo uvedená ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy. Podstata její stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým oba soudy dospěly, zejména pak se závěry rozsudku Městského soudu v Praze, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak se podává již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení základních práv a ústavních procesních principů, jako jsou právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). 4 III. ÚS 274/95 Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto mu nezbylo, než podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stížnost odmítnout. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 1996 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR 5