III. ÚS 293/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D.B., J.B., K.B., všech zastoupených advokátem JUDr. Z.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 1996, sp. zn. 22 Ca 644/95, mimo ústní jednání dne 10. 12. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění : Včas podanou a co do formálních náležitostí úplnou (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 2, 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní stížností vytýkají stěžovatelé Krajskému soudu v Ostravě, že svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 8. srpna 1996, sp. zn. 22 Ca 644/95), jako orgánu veřejné moci, porušil jejich ústavně zaručené základní právo [§ 72 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], a to tím, že v jejich restituční věci proti O.ú. - Okresnímu pozemkovému úřadu v Š., odmítl je pokládat za oprávněné osoby, resp. způsobem, jakým 1 III. ÚS 293/96 vyložil zákonné podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek [§ 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., v současně platném znění]; s tvrzením, že oba zmíněné znaky (podmínky) nelze vykládat "v přísně civilistickém smyslu", ale především "se zřetelem na smysl a účel restitučních zákonů", dovozují, že "ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nevzdává" a že pod tímto aspektem je třeba posuzovat jednání jejich právních předchůdců, v němž (uzavření kupní smlouvy stran blíže označených a popsaných pozemků v kat. úz. P.) lze - pod aspekty již zmíněnými - spatřovat jednání nikoli svobodné, ale - v podstatě - vynucené důsledky "hospodářského, sociálního a psychického stavu, který na ně dolehl takovým způsobem a s takovou závažností, že učinili právní úkon, který - nebýt oněch okolností - by nikdy neučinili"; co do druhého znaku (nevýhodné podmínky) mají za to, že ani dodržení někdejších cenových předpisů, tj. platných před rokem 1989, naplnění tohoto znaku nevylučuje. V přesvědčení, že projev vůle jejich právních předchůdců byl učiněn za nápadně nevýhodných podmínek a nikoli svobodně proto navrhli, aby ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu a stejně tak i rozhodnutí O.ú. - Okresního pozemkového úřadu v Š., zrušil. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak i z odůvodnění napadeného rozsudku obecného soudu se podává, že po předchozích déle trvajících jednáních (dotýkajících se souhlasu se vstupem na pozemky, prohlášení a budoucím uzavření kupní smlouvy podle potřeb smluvního partnera apod.) prodali právní předchůdci stěžovatelů jako vlastníci (prodatelé) v lednu 1987 kupní smlouvou již zmíněné pozemky, přičemž co do jejich kupní ceny, tato byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy (§ 14 odst. 3 vyhl. ČCÚ č. 128/1984 Sb.), totiž částkou 0,40 Kčs za 1 m2 (šlo o pozemky užívané podle tehdejších zvláštních předpisů, tj. zřejmě o pozemky v užívání JZD); nemožnost ocenit tyto pozemky jinak vyplynula - podle zjištění napadených rozhodnutí - z kontrolního znaleckého posudku. 2 III. ÚS 293/96 Především z těchto skutkových zjištění posléze obecný soud dovodil, že ve smyslu tehdy panujícího právního režimu šlo o kupní cenu sjednanou v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy a že tudíž znak nápadně nevýhodných podmínek v posuzované věci naplněn není, v důsledku čehož se dalším znakem (tísně) již nezabýval, neboť k naplnění restitučního titulu je nezbytné naplnění obou znaků. Podle přesvědčení ústavního soudu právním závěrům obecného soudu (skutkové námitky či procesní pochybení vytýkány nebyly) nelze nic - z ústavně právních hledisek - vytknout, a to tím spíše, jestliže tyto jsou přiměřeným způsobem odůvodněny (§ 157 o. s. ř.). Jakkoli totiž - zejména posuzováno dnešními hledisky - může se sjednaná kupní cena jevit až příliš nízká, nelze přehlédnout, že v době uzavírání posuzované kupní smlouvy vzhledem ke způsobu užívání pozemků, právním předchůdcům k nim svědčil toliko holý vlastnický titul (nuda proprietas), což tehdy ve skutečnosti znamenalo - s přihlédnutím k celému právnímu systému totalitního režimu -, že byly prakticky bezcenné; tímto právním režimem byli ovšem postiženi všichni vlastníci tzv. soukromého majetku. Interpretace zákonem o půdě (a obdobnými zákony) stanovených podmínek (tísně a podmínek nápadně nevýhodných), nabízená stěžovateli v jejich ústavní stížnosti svou šíří zcela podstatně vybočuje z intencí označeného zákona a jde již nad rámec stanovený pro nápravu některých křivd, k nimž v údobí totalitního režimu došlo; nadto založivše své námitky na tvrzeném porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (odhlédnuto od nesprávné citace č1. 95 zřejmě úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stěžovatelé zcela přehlížejí, že Ústavní soud již dříve dostatečným způsobem a opakovaně v předchozích publikovaných nálezech (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93) vyložil, jak je třeba - z ústavního hlediska - ústavní ochraně z tohoto článku plynoucí rozumět; postačí proto na tato předchozí rozhodnutí Ústavního soudu odkázat. III. ÚS 293/96 Jestliže tedy odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě toliko polemikou s právními závěry obecného soudu, které jsou však zcela ve shodě s ustálenou judikaturou obecných soudů, a jestliže napadenému rozhodnutí nelze nic podstatného vytknout ani z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv, nezbylo než rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je zřejmé (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 10. 12. 1996 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR