III. ÚS 63/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu české republiky Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů 1.) MA, zastoupené koordinátorkou J.F., 2.) O.E., 3.) H.B., 4.) M.K.-B., 5.) B.K., 6.) J.K., 7.) A.L., 8.) V.L., 9.) V.B., 10.) S.B., 11.) Ing. J.A.P., 12.) L.M.P., 13.) D.S., 14.) Dr. A.T.M., 15.) Ing. J.S., 16.) D.B., 17.) R.A.W., 18.) L.K., 19.) J.M.U., 20.) K.L., t a k t o: Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Dne 19.2.1996 podal prvý navrhovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá toho, aby Ústavní soud ČR uvedl stávající zákony o českém občanství a o dvojím občanství pro Čechy vůbec do souladu s Listinou základních práv a svobod. Později, dne 4.3.1996, se ke stížnosti připojila druhá navrhovatelka. Dne 11.3.1996 se ke stížnosti připojili navrhovatelé č. 3, 4 a 5, dne 19.3.1996 pak navrhovatelé č. 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12 a 13. Dne 20.3.1996 se dále připojili k návrhu navrhovatelé č. 14, 15 a 16, dne 21.3.1996 navrhovatel č. 17 a dne 22.3.1996 pak navrhovatelé č. 18, 19 a 20. Navrhovatelé ve stížnosti uvádějí, že český parlament na svém zasedání ve stavu "legislativní nouze" přijal novelu zákona o restitucích. Tato novela prakticky neguje nález Ústavního soudu z prosince 1995 a je přímo v rozporu se základními články uvedenými v Listině základních práv a svobod. V důsledku toho se převážná většina Čechů, žijících dnes v zahraničí, nemůže domoci svých základních práv v zemi, kde se narodili a kde mají tzv. "domovské právo". Na základě toho žádají Ústavní soud, aby uvedl 1 III. ÚS 63/96 stávající zákony do souladu v Listinou základních práv a svobod. Soudce zpravodaj posoudil toto podání jako návrh na zrušení zákona nebo jeho části podle hlavy druhé, oddílu prvého zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nejprve podle § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zkoumal, zda nejsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 téhož zákona. Podání je nepochybně návrhem na zrušení zákona nebo jeho části podle hlavy druhé, oddílu prvého zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, i když nemá náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a navrhovatelé nejsou zastoupeni advokátem, komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ve smyslu ust. č1. 87 odst. 1 písmeno a) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle ust. § 64 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých částí je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Řízení o zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení může též zahájit plénum Ústavního soudu, jsou-li pro to dány důvody podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V dané věci se však o případ předvídaný výše uvedenými ustanoveními zákona nejedná. Navrhovatelé nejsou osobami, které § 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části zmocňuje podle písmen a) až c). Navrhovatelé rovněž nepodali ústavní stížnost, v souvislosti se kterou by bylo možné podat návrh na zrušení zákona podle § 64 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z toho vyplývá, že návrh podaly osoby zjevně 3 III. ÚS 63/96 neoprávněné. Ústavní soud proto v důvodů procesní ekonomie nevyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu a rozhodl na základě předložených písemností. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 1996 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR