III. ÚS 94/96-31 Č E S K Á R E P U B L I K A USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů 1.) MA , zastoupené koordinátorkou J.F., 2.) M.K.-B., 3.) H.H., 4) A.L., 5) M.M. Z., 6) S.M.C.-R., 7) J.K., 8) D.K., 9) Dr. L.P. N., 10) Z.H.-F., 11) I.K.M., 12) D.S., 13) L.S., 14) P.S., 15) P.M., 16) G.H.J., 17) E.B.-G., 18) M.K., 19) K.H., 20) J.A. B., 21) Dr. J.G., 22) J.M., 23) M.Z., 24) J. H. K., 25} A.F., 26) J.S., 27} Z.A., 28) H.A., 29) G.P., 30) D.M., 3l) J.L., takto: Návrh se o d m í t á. Odůvodnění : Dne 25. března 1996 podali navrhovatelé 1-5) ústavní stížnost, v níž se domáhají toho, aby ústavní soud ČR uvedl stávající zákony o českém občanství a o dvojím občanství pro Čechy vůbec do souladu s Listinou základních práv a svobod. Následovně dne 29. března 1996 se ke stížnosti připojila šestá navrhovatelka a 1. dubna 1996 navrhovatelé 7-9). Dne 3. dubna 1996 Ústavní soud obdržel podání desáté navrhovatelky, 5. dubna 1996 podání navrhovatelky jedenácté. Dne 10. dubna 1996 byla doručena podání navrhovatelů 12-18). Stěžovatelé 19-26) se ke stížnosti připojili dne 11. dubna 1996. 17. dubna 1996 to byli stěžovatelé 27-29). Dne 24. dubna 1996 obdržel ústavní soud podání třicáté stěžovatelky a konečně dne 29. dubna 1996 podání navrhovatele vedeného pod č. 31). Navrhovatelé ve stížnosti uvádějí, že český parlament na svém zasedání ve stavu "legislativní nouze" přijal novelu zákona o restitucích. Tato novela prakticky neguje nález Ústavního soudu ČR z prosince 1995 a je přímo v rozporu se základními III. ÚS 94/96-33 články, uvedenými v Listině základních práv a svobod. V důsledku toho se převážná většina Čechů, žijících dnes v zahraničí, nemůže domoci svých základních práv v zemi, kde se narodili a kde mají tzv. "domovské právo". Na základě toho žádají ústavní soud, aby uvedl stávající zákony do souladu v Listinou základních práv a svobod. Soudce zpravodaj posoudil toto podání jako návrh na zrušení zákona nebo jeho části podle hlavy druhé, oddílu prvého, zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu. Nejprve podle § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. zkoumal, zda nejsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 43 odst. I téhož zákona. Podání je nepochybně návrhem na zrušení zákona nebo jeho části podle hlavy druhé, oddílu prvého, zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu, i když nemá náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993) Sb., o Ústavním soudu, a navrhovatelé nejsou zastoupeni advokátem, komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu, stanoveném zvláštními předpisy (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu). Ve smyslu ust. čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle ust. 3 64 odst. 1. 4 a zákona č. 182/1993) Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat prezident republiky. skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek, uvedených v § 74 tohoto zákona. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých částí je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Řízení o zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení muže též zahájit plénum Ústavního soudu, jsou-li pro to dány důvody podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V dané věci se však o případ předvídaný výše uvedenými ustanoveními zákona nejedná. Navrhovatelé nejsou osobami, které § 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavními soudu k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části zmocňuje podle písm. a) až c). navrhovatelé rovněž nepodali ústavní stížnost, v souvislosti se kterou III. ÚS 94/96-34 by bylo možno podat návrh na zrušení zákona podle § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu. Z toho vyplývá, že návrh podaly osoby zjevně neoprávněné. Ústavní soud proto v důvodů procesní ekonomie nevyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu a rozhodl na základě předložených písemností. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb.. o Ústavním soudu, odmítnout. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. května 1996 JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj