IV. ÚS 125/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. května 1996 ve věci ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. L.G., proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 1995, čj. 21 C 33/93-20, a Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1996, čj. 37 Co 173/95-48, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům obecných soudů, jimiž stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit byt v B., do 6 měsíců od právní moci rozsudku, stěžovatel opětovně poukazuje na svůj velmi špatný zdravotní stav a na nemožnost opatřit si jiný byt či podnájem, a tvrdí proto, že oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 7 odst. 2 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a neoprávněným zásahům do své lidské důstojnosti. Zmíněnými rozhodnutími byla dotčena i jeho základní - 2 - IV. ÚS 125/96 sociální práva, vyplývající z článku 30 Listiny, pod něž lze nepochybně zahrnout i možnost bydlení. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Zkoumaje tuto otázku, zjistil Ústavní soud ze spisu 21 C 33/93 Městského soudu v Brně, že obecné soudy zkoumaly otázku bytové náhrady pro stěžovatele a aplikací ustanovení § 712 obč. zák. dospěly k závěru, že právní důvod bydlení stěžovatele v bytě žalobkyně, opírající se pouze o její předchozí souhlas, je jen odvozeným užívacím titulem, s jehož zánikem občanský zákoník nespojuje výslovně právo na bytovou náhradu. Podle názoru krajského soudu nelze v tomto případě dovodit právo na bytovou náhradu ani analogickým použitím ustanovení § 712 obč. zák., zejména pak jeho pátého odstavce, neboť použití analogie by přicházelo v úvahu pouze za předpokladu, že by stěžovatel užíval byt na základě jiného neodvozeného titulu, než práva nájemního. Krajský soud se zabýval otázkou bytové náhrady pro stěžovatele i z hlediska ustanovení § 3 obč. zák. a i v tomto směru dospěl k závěru, že stanovením bytové náhrady by se na úkor žalobkyně dostalo stěžovateli více práv, než jaké měl v okamžiku vzniku práva na bydlení v předmětném bytě. Závěry obecných soudů jsou zde v souladu s konstantní soudní judikaturou, neboť dokonce i před rokem 1989 se Nejvyšší soud řídil obdobnými názory ve svém rozhodnutí z 31. 10. 1969, 5 Cz 43/68, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/70. Obsah uvedeného spisu nasvědčuje tedy tomu, že obecné soudy při rozhodování o otázce bytové náhrady neporušily žádný z, stěžovatelem uváděných, článků Listiny základních práv a svobod, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. 3 - IV. ÚS 125/96 Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. května 1996 prof. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj