IV. ÚS 215/95 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.D. a J.D., oba zastoupeni advokátem JUDr. J.N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 144/95 ze dne 18. 5. 1995, t a k t o Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížnost stěžovatelů doručená Ústavnímu soudu ČR dne 21. 8. 1995, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 Co 144/95, ze dne 18. 5. 1995, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 8 C 128/94, ze dne 21. 11. 1994, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, původně pod sp. zn. 8 C 1204/93. Stěžovatelé v této včas podané ústavní stížnosti bez bližší specifikace a odůvodnění tvrdili, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jejich základní právo zaručené Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K obsahovému doplnění odůvodnění ústavní stížnosti došlo teprve podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996. 1 IV. ÚS 215/95 Toto doplňující podání obsahuje nastínění geneze okolností souvisejících s projednáním původního návrhu stěžovatelů obecnými soudy návrhu soudu podanému dne 31. 8. 1993, jímž se stěžovatelé proti S. a J.J. s odvoláním na ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě v tehdy platném znění domáhali zrušení kupní smlouvy ze dne 25. 10. 1960 v té části, v níž byly pozemky zapsané ve vložce 319 pozemkové knihy pro obec k.ú. T., jejich matkou E.D. bezúplatně převedeny na S. a J.J., kterýžto návrh byl obecnými soudy pravomocně zamítnut v podstatě pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaných, kteří v řízení prokázali, že předmětné pozemky již od roku 1976 nevlastní, neboť je darovali státu. Vzhledem k tomu, že vlastní ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaném v řízení o návrhu na obnovu razení, zaměřuje se v odůvodnění ústavní stížnosti pak na argumentaci týkající se tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2, 3, Listiny právě v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti pak spočívá v tvrzení, že v řízení o návrhu na obnovu původního řízení nebylo obecnými soudy přihlédnuto k důsledkům, které vyplynuly pro předmětný případ z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, ve věci návrhu na zrušení zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů. V důsledku toho došlo podle tvrzení stěžovatelů jak k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten je podle nich třeba vztáhnout i na ochranu majetku restituovaného, tak i k porušení čl. 36 odst. 1, 2, 3 Listiny, neboť tím, že nebylo ze strany obecných soudů vyhověno návrhu na obnovu řízení, bylo stěžovatelům znemožněno domáhat se zákonem stanoveným způsobem restituce majetku, který původně vlastnila jejich matka. Stěžovatelé v této souvislosti navrhují, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí o jejich ústavní stížnosti zaujal právní názor o tom, zda výše citovaný nález Ústavního soudu byl v jejich konkrétním případě obecnými soudy aplikován správně. Stěžovatelé jsou totiž toho názoru, že v důsledku toho, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93,bylo zrušeno ustanovení vyjádřené v § 8 odst. 2 IV. ÚS 215/95 3 zákona o půdě slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", nemuseli být žalovaní ke dni 1. 7. 1993 vlastníky předmětných nemovitostí. Zároveň toto doplňující podání obsahovalo také nový návrh podaný stěžovateli s odvoláním na § 74 zákona č. 182/1993 Sb., v původní ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21. 8. 1995 výslovně neuvedený - a to návrh na zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění, vyjádřené slovy "a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké". Především je třeba uvést, že návrhem stěžovatelů na zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění nebylo možno se zabývat s ohledem na to, že tento návrh stěžovatelé učinili teprve v podání došlém Ústavnímu soudu dne 22. 1. 1996, tedy po uplynutí šedesátidenní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, a nebyla tak tedy splněna základní podmínka plynoucí z ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., totiž že takový návrh musí být podán spolu s ústavní stížností, nehledě k tomu, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí napadené ústavní stížností, byla aplikována příslušná ustanovení občanského soudního řádu o obnově řízení, nikoli tedy již přímo ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě. Poté, co se soudce zpravodaj seznámil s obsahem spisů Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 8 C 1204/93 a 8 C 128/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.Obecné soudy při aplikaci § 8 odst. 3 zákona o půdě vycházely ze specifika tohoto ustanovení, spočívajícího především v tom, že se jeho režim vztahuje na právní vztahy týkající se převodu pozemků spadajících do jeho věcné působnosti za podmínky, že jeho účastníky jsou osoby fyzické, a to jak na straně původního vlastníka jako převodce, tak na straně nabyvatelů ze smlouvy, a to nabyvatele původního i osob jemu blízkých. Vzhledem k tomu, že v daném případě byly následně sporné pozemky v roce 1976 převedeny nabyvateli z původní kupní 3 IV. ÚS 215/95 smlouvy na československý stát (nabídka bezplatného odevzdání ze dne 12. 11. 1975, přijetí nabídky dne 8. 11. 1976), nebylo možno podle § 8 odst. 3 zákona o půdě při rozhodování tohoto sporu postupovat. Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, jehož se stěžovatelé dovolávají, pak na této skutečnosti nic nezměnil. Důvodem pro zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě bylo, jak plyne z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, odstranit možnost retroaktivního působení tohoto pravidla chování při zachování ostatních zákonných podmínek v něm obsažených. Konstrukci stěžovatelů, která dovozuje ze zrušení části ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě, vyjádřené slovy "ke dni účinnosti tohoto zákona", rozšiřující důsledky tohoto zásahu Ústavního soudu do obsahu uvedeného ustanovení ve smyslu rozšíření jeho osobní působnosti, tak nelze přisvědčit. Jak plyne z obsahu připojených spisů, obecné soudy se v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení zabývaly a dostatečně vypořádaly s argumenty, které podle tvrzení stěžovatelů zakládaly důvod pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a nic nenasvědčuje tomu, že by ve vztahu ke stěžovatelům ze strany obecných soudů v tomto řízení o povolení obnovy původního řízení došlo k porušení čl. 36 Listiny. Nemohlo pak také dojít ani k tvrzenému porušení článku 11 odst. 1 Listiny, když rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je v této své prvé fázi svojí povahou v podstatě rozhodováním o procesních podmínkách a tudíž k bezprostřednímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelů nemohlo dojít. Také skutečnost, že obecné soudy v dosavadním řízení dospěly k závěru obsahově nepříznivému pro stěžovatele, nelze samu o sobě považovat za zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Z uvedených důvodů byla proto jejich ústavní stížnost podle § 43 odst. 1, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta. 4 Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. 8. 1996 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj