II. ÚS 318/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti PhDr. J.B. ml., zastoupeného advokátem JUDr. Z.J., proti rozhodnutí O.ú. - Pozemkového úřadu v Č.B., ze dne 9. 4. 1996, čj. OPÚ/R-557/96/1152/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 1996, čj. 10 Ca 206/96-39, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a O.ú. - Pozemkového úřadu; SS., RK; O.ú., finančního referátu; obce M.; ZD Š., ZD D.; M.; L. a PF ČR, jako vedlejších účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á. II. ÚS 318/96 O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo o jeho restitučním nároku, uplatněném dle zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnuto tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se s odkazem na § 6 odst. 1 písm. r) uvedeného zákona domáhal s odůvodněním, že sice byl politicky perzekuován, nicméně že nebyla prokázána příčinná souvislost s uzavřením dohody o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 31. 8. 1950. Tuto interpretaci zák. č. 229/1991 Sb., označil stěžovatel za neodpovídající judikatuře Ústavního soudu, zejména pokud jde o jeho nález ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94, a další nález ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. P1. ÚS 16/93. Dále v této souvislosti odkázal na prokázaný nátlak v zaměstnání, služby u PTP, vyloučení a rehabilitaci na F., a navrhl doplnění dokazování stran příčinné souvislosti jeho doplňujícím výslechem k ozřejmění konkrétní životní situace, pod jejíž tíhou dohodu podepsal. Ohledně politické perzekuce se vyslovil v tom smyslu, že je "vytvářením institucionalizované tísně", s tím, že měla mnoho podob a variant, takže je zákonodárce nemohl postihnout, a proto konkrétní výklad svěřil konkrétnímu soudci. V souvislostech shora uvedených pak dovodil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1, čl. 4 a 90 Ústavy ČR. Dalším podáním stěžovatel žádal o doplnění dokazování znaleckým posudkem o ceně předmětných nemovitostí za účelem prokázání rozporu ohledně hodnot obou částí jednoho spoluvlastnictví a současně opětovně požádal o možnost vylíčit osobně před Ústavním soudem nátlak, na nějž přistoupil, navíc za dramatických osobních okolností. Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření potvrdil, že restitučnímu nároku stěžovatele dle zák. č. 229/1991 Sb., nebylo vyhověno s odůvodněním, že není dán žádný 2 II. ÚS 318/96 z restitučních důvodů uvedených v § 6, neboť nemovitosti přešly na stát na základě dohody o rozdělení podílového spoluvlastnictví a dále proto, že případ nemůže být posuzován jako důsledek politické perzekuce způsobené konfiskováním majetku po otci stěžovatele, s tím, že dohodu o rozdělení podílového spoluvlastnictví soud hodnotil i z hlediska skutečností uváděných stěžovatelem, nicméně dospěl k závěru, že ke zrušení spoluvlastnictví došlo za účelem smysluplného užívání jednotlivých věcí v souladu s úpravou obsaženou v § 830 o.z.o. z roku 1811, když samotná existence dohody vedla krajský soud k závěru, že způsob rozdělení byl akceptován i stěžovatelem. Navíc bylo přihlédnuto k zák. č. 90/1947 Sb., který taktéž s reálným rozdělením počítal, s tím, že jak o.z.o. z roku 1811, tak zák. č. 90/1947 Sb. upravovaly možnosti bránit se rozdělení spoluvlastnictví, čehož stěžovatel nevyužil. Také skutečnost, že se otec stěžovatele pokoušel bezúspěšně zvrátit konfiskační rozhodnutí, není v rozporu se závěrem, že dohoda o rozdělení nebyla uzavřena pod nátlakem, ale naopak je důkazem o tom, že i v rozhodné době bylo možno brojit proti správním rozhodnutím, a o tom, že dohodu uzavřel po vyčerpání jiných možností. Ohledně námitky, že nebylo postupováno dle judikatury Ústavního soudu, krajský soud konstatoval, že bylo rozhodováno s vědomím, že se jedná o aplikaci restitučního zákona, nicméně, že pro nedostatek restitučního důvodu nemohlo být rozhodnuto o obnově vlastnických práv. Zcela na závěr se ve vyjádření krajského soudu uvádí, že stěžovatel zcela pomíjí, že dohodou převzal jak on, tak stát celé nemovitosti, původně patřící do podílového spoluvlastnictví, takže ani v případě zrušení dohody by se nemohl domáhat vydání celých, ve výroku správního rozhodnutí uvedených nemovitostí. SS, jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedla, že považuje napadená rozhodnutí, pokud dospěla k závěru, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 písm. a) až u) zák. č. 229/1991 Sb., za správná s tím, že některé nemovitosti tvoří přírodní vodní tok, přičemž o vodních tocích nelze vůbec vést 3 II. ÚS 318/96 řízení dle zák. č. 229/1991 Sb., a jiné z předmětných nemovitostí jsou zastavěné, takže je nelze ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě vydat, a konečně ohledně dalších nemovitostí uvedla, že k nim nemá právo hospodaření. O.ú., finanční referát, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, pokud dospěl k závěru, že dohodou o reálném rozdělení podílového spoluvlastnictví byla sice naplněna podmínka přechodu vlastnictví na stát, avšak nikoliv způsobem předvídaným v § 6 odst. 1 písm. a) až u) zákona o půdě, když dohoda o reálném rozdělení ve výčtu restitučních důvodů uvedena není. Obec M., ve svém vyjádření odkázala na svůj již vyjádřený kladný názor k restitučním nárokům stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel prožil celý život v obci jako bezúhonný občan vystavený perzekuci v dobách obou totalit - v nacistické vykonával nucené práce v N., - v komunistické byl vyloučen ze studia, pobýval v táborech PTP, byl šikanován v zaměstnání, takže nevýhodnou dohodu podepsal pod masivním nátlakem. Dále se ve vyjádření uvádí, že konfiskovaná půda je obhospodařována společností s. r. o. M., jejímž členem je stěžovatelův syn, a s prací v ní počítá i jeho vnuk. Konečně se ve vyjádření konstatuje, že navrácení pozemku považuje obec za nejpřirozenější vyřešení této nenormální situace, protože stěžovatel ani jeho děti či vnuci se ničím neprovinili, zač by měli být ještě dnes trestáni. Zcela na závěr vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel byl první polistopadový starosta obce, který se zasloužil o obnovení samosprávy, čímž získal uznání všech občanů. ZD Š., ZD D., M., PF., se svého práva být vedlejším účastníkem řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, 4 II. ÚS 318/96 vzdaly. L.ČR, se k návrhu nevyjádřila a stejně tak se nevzdala ani svého práva být vedlejším účastníkem řízení. Stěžovatel se dále vyjádřil k vyjádření účastníka Krajského soudu v Českých Budějovicích i vedlejších účastníků, v němž odmítl, že by dohodou o rozdělení spoluvlastnictví ze dne 31. 8. 1950 převzal kromě budov i živý a mrtvý inventář, neboť v této části nebyla dohoda realizována. Dále se ohradil k tvrzení krajského soudu, že účelem dohody bylo smysluplné užívání jednotlivých věcí, zváží-li se, že šlo o zemědělské budovy bez půdy. Navíc označil za paradoxní, pokud krajský soud jako důkaz možnosti bránit se v uvedené době správním rozhodnutím uvádí, že se jeho otec pokoušel cestou odvolání zvrátit konfiskační výměr, neboť právě výsledek tohoto odvolání stěžovatele utvrdil v přesvědčení, že dovolávat se práva nemá smysl. Konečně ve svém podání znovu zdůraznil, že podpis dohody byl projevem perzekuce stejně tak jako postih jeho otce dle tzv. velkého dekretu. V závěru navrhl další listinné důkazy. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy, než se věcí zabývat. Podstatou sporu je otázka, zda může být dohoda o rozdělení spoluvlastnictví státu a stěžovatele ze dne 31. 8. 1950 restitučním titulem dle zák. č. 229/1991 Sb. (§ 6 odst. 1 písm. a) až u)). V tomto směru má pak Ústavní soud za to, že za situace, kdy uvedenou dohodou ze dne 31. 8. 1950, týkající se podílového spoluvlastnictví nejen pozemků, ale i budovy, byly podíly pozemků stěžovatele převedeny na stát a naopak podíl budovy státu na stěžovatele, nelze tuto dohodu podřadit pod žádný z restitučních titulů, uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) až u) zák. č. 229/1991 Sb., a to i při konstatování naplnění skutkové podstaty politické 5 II. ÚS 318/96 perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to proto, že dle zák. č. 229/1991 Sb. nelze vypořádat nárok státu na budově, nacházející se ve výlučném vlastnictví stěžovatele, s ohledem na shora uvedené, a protože již sama preambule zák. č. 229/1991 Sb. počítá se zmírněním a jen některých křivd, byl návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 5. 9. 1997 soudce zpravodaj 6