Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.B., zastoupeného advokátkou JUDr. M.H., proti zásahu policistů Okresního ředitelství Policie ČR v P., služby kriminální policie, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jej dne 2. 3. 1997 zadrželi policisté a při následném výslechu jej fyzicky napadli a vyhrožovali mu. Doznání ke spáchání trestného činu krádeže, které pod nátlakem provedl, prý proto bylo vynuceno. Stejně vynuceno prý bylo i stěžovatelovo doznání následujícího dne, tedy 3. 3. 1997, neboť mu byli opět přítomni stejní policisté, kteří ho předtím fyzicky napadli. V současné době je proti stěžovateli u Okresního soudu v P. vedeno pod sp. zn. 3 T 101/97 trestní řízení pro trestný čin krádeže. Proto se stěžovatel domáhá vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že jednáním policistů ze dnů 2. 3. a 3. 3. 1997 "došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V důsledku toho nesmí být procesní úkon - výslech stěžovatele ze dne 3. 3. 1997 ve věci ČVS: OVV-140/97 ... - použit jako důkaz v řízení před soudem,..., neboť tento je absolutně neúčinný, neboť byl získán nezákonným donucením a hrozbou takového donucení." Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podmínky tohoto ustanovení jsou v souzené věci splněny. Stěžovatel namítl, že jeho výslech ve dnech 2. 3. a 3. 3. 1997 byl proveden pod nátlakem, a že je proto "absolutně neúčinný". To koresponduje s ustanovením § 89 odst. 3 trestního řádu, z něhož plyne, že důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být v řízení použit. Je však třeba uvážit, že výslech stěžovatele (obžalovaného) je pouze jedním z důkazů, které orgány činné v trestním řízení hodnotí a zejména teprve hodnotit budou. Trestní řízení má stupňovitou výstavbu a vrcholí řízením před soudem, kdy soud rozhoduje o vině a trestu obžalovanému. Proto také posouzení toho, zda byl v dané věci předmětný výslech proveden zákonným způsobem či nikoliv - a zda je tedy v trestním řízení použitelný - přísluší v současné době orgánům činným v trestním řízení (zejména soudu), které hodnotí "důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu" (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Z toho vyplývá, že v konečné fázi je to soud, který má právo a povinnost vyhodnotit všechny provedené důkazy, na základě nichž učiní úsudek v otázce viny případného stěžovatele. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně, tj. před vyčerpáním všech procesních prostředků ve smyslu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. V této otázce spatřuje Ústavní soud podstatu věci. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 1998