I. ÚS 80/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Ing. K. P., zastoupeného JUDr. A. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do práva chráněného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a proti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve své stížnosti napadá stěžovatel okolnost, že bylo porušeno jeho konkrétní právo na spravedlivý proces. Je toho názoru, že ústavní soud by měl jeho ústavní stížnost projednat i přesto, že nepodal řádný opravný prostředek, a to odvolání do usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 1. 12. 1997, č. j. 7 C 14/96-84, o zastavení řízení o určení trvání pracovního poměru, o uložení povinnosti provést opravu hodnocení nástupní praxe, o náhradě mzdy a o náhradě škody. Podle názoru stěžovatele podaná ústavní stížnost ve smyslu ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podstatně přesahuje vlastní 1 I. ÚS 80/98 zájmy stěžovatele. Podstatně převyšující vlastní zájem odůvodňuje stěžovatel tím, že podle jeho názoru je postup soudu v rozporu s obecně pojímanou morálkou a může se dotýkat většího počtu absolventů vysokých škol, kterým jsou porušována jejich práva dle zákoníku práce svévolným postupem vedoucích zaměstnanců zaměstnavatelů. Stěžovatel v této souvislosti spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, chráněného dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, především tím, že okresní soud jednak zavinil neodůvodněné průtahy v řízení a tím způsobil stěžovateli morální i finanční škody a zároveň nepoučil žalobce o tom, koho má konkrétně žalovat jako žalovaného, když tyto informace dle názoru stěžovatele soud k dispozici měl nebo mohl mít. Stěžovatel má z těchto důvodů za to, že by ústavní soud neměl odmítnout přijmout ústavní stížnost, i když není splněna podmínka, obsažená v ust. § 75 odst. 1 cit. zákona, podle které je ústavní stížnost považována za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z listinných důkazů vyplývá, že Okresní soud v Jičíně svým usnesením ze dne 1. 12. 1997, které nabylo právní moci dne 24. 12. 1997, řízení o shora uplatněných nárocích stěžovatele zastavil, neboť považoval nesprávnost v označení žalovaného za procesní překážku, která nebyla odstraněna přesto, že Okresní soud v Jičíně již svým usnesením z 8. 3. 1996 vyzval navrhovatele k řádnému vyznačení účastníků řízení - a to právnické osoby uvedením jejího názvu či obchodního jména a sídla právnické osoby. V odůvodnění cit. usnesení je uvedeno, že žalovaná strana ve svém písemném podání z 18. 6. 1997 namítala, že Výzkumný a šlechtitelský ústav v H., jakožto právní subjekt, neexistuje a vzhledem k tomu, že postrádá právní subjektivitu, nemůže být ani účastníkem řízení. Z odůvodnění cit. usnesení I. ÚS 80/98 je dále zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkou strany žalované a dle výpisů z obchodního rejstříku a dalšího dokazování zjistil, že stěžovatel v době podání žaloby u okresního soudu označil neexistující subjekt, tj. subjekt, jenž postrádá právní subjektivitu. Stejné označení stěžovatel ponechal i v doplněné žalobě, předložené soudu 31. 7. 1997, a pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud ve smyslu § 104 občanského soudního řádu řízení zastavil. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel nevyužil všech procesních prostředků, jež mu platná právní úprava k ochraně jeho práva umožňuje, zejména nevyužil svého práva ve smyslu ust. § 44 a 92 o. s. ř. a dle § 201 a násl. o. s. ř. nepodal proti usnesení Okresního soudu v Jičíně řádný opravný prostředek. Ústavní soud se zabýval otázkou, zda byla ze strany okresního soudu splněna poučovací povinnost ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. a nejednal-li soud v rozporu se shora cit. články Listiny základních práv a svobod. Dospěl k názoru, že uplatnění požadavku na poučení stěžovatele, resp. žalobce, o tom, koho by měl v hmotném právu žalovat, by přesahovalo poučovací povinnost soudu a jednalo by se v daném případě o rozpor se zásadou rovnosti účastníků řízení, a proto neshledal v tomto směru nijakých procesních vad v postupu okresního soudu. Ústavní soud při posuzování přípustnosti podané ústavní stížnosti vycházel ze skutečnosti, že zákon o Ústavním soudu sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Ústavní soud přitom vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což znamená, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. I. ÚS 80/98 Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu proto dospěl Ústavní, soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, přičemž stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl. Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. března 1998 prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu