III. ÚS 257/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E.S., zastoupeného advokátkou JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 15 Co 227/97, mimo ústní jednání dne 10. 3. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Podáním, označeným jako ústavní stížnost, domáhá se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 1997 (sp. zn. 15 Co 227/97) s tvrzením, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť jeho právní věc byla posouzena v rozporu s ust. § 166 odst. 1 věta druhá o. s. ř., jakož i v rozporu s ust. § 132 o. s. ř.; stěžovatel má proto za to, že se "marně domáhal ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu". Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. III. ÚS 257/97 Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny základních práv a svobod zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéhoto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Ústavní stížnost stěžovatele je proto zjevně neopodstatněná, a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; nezbylo proto, než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 10. 3. 1998 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR