Ústavní soud rozhodl dne 10. března 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti K. K. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 1997, čj. 8 C 148/94-21, za účasti Okresního soudu v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D., t a k t o : Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 1997, čj. 8 C 148/94-21, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku, zamítajícímu návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994 o jeho vyloučení z tohoto sdružení, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též z článku 90 a článku 95 Ústavy ČR. Stěžovatel se totiž jednání, pro které byl vyloučen z Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D., nedopustil, takže závěry soudu nemají v tomto směru vůbec oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Další dodatečně uvedené důvody nebyly vůbec pojaty do rozhodnutí členské schůze o stěžovatelově vyloučení, ale byly uvedeny teprve v oznámení ze dne 10. 4. 1994 adresovaném stěžovateli. Také porušení těchto povinností, které by samy o sobě nemohly poskytovat důvod ke stěžovatelově vyloučení, nebylo ostatně prokázáno. Okresní soud pochybil navíc i v tom směru, že na předmět řízení aplikoval ustanovení části páté občanského soudního řádu, týkající se správního soudnictví, ačkoli pravomoc k přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení občanů je dána ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 o. s. ř. To mimo jiné znamená, že v projednávané věci měl soud v řízení postupovat podle části prvé a části třetí občanského soudního řádu. Ze všech těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku. Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 1998 uvedl, že skutková tvrzení o závažném porušení povinností člena mysliveckého sdružení, na jejichž základě došlo k vyloučení stěžovatele z tohoto sdružení, byla v řízení, proběhnuvším v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, prokázána. V tomto směru poukazuje proto soud na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje potvrzení ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Myslivecké sdružení D. se sídlem v P. nad D. byl dopisem ze dne 19. 2. 1998 poučen o nutnosti zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nicméně tak neučinil. Z obsahu spisu 8 C 148/94 Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním došlým tomuto soudu dne 2. 5. 1994 domáhal se přezkoumání rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994, a to s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Podle citovaného ustanovení, považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Ze zápisu z uvedené členské schůze je patrno, že přítomní členové projevili souhlas s vyloučením stěžovatele z mysliveckého sdružení s tím, že uhradí částku 1140,- Kč za srnu nedodanou podle pokynu mysliveckého hospodáře do Interlovu. Teprve v písemném oznámení uvedeného sdružení ze dne 10. 4. 1994, adresovaném stěžovateli, jsou uváděny další skutečnosti vztahující se k období roku 1993, z nichž je však vyvozováno pouze to, že stěžovatelovo členství není pro myslivecké sdružení žádným přínosem. Okresní soud v Šumperku stěžovatelův návrh doručil Mysliveckému družení D. se sídlem v P. nad D. dne 14. 10. 1994, další úkon učinil však teprve na základě stěžovatelovy písemné žádosti dne 12. 3. 1997. Napadeným rozsudkem rozhodl pak Okresní soud v Šumperku po provedení některých důkazů tak, že stěžovatelův návrh zamítl, neboť podle jeho názoru rozhodnutí členské schůze o stěžovatelově vyloučení bylo zcela v souladu s článkem 7 bod 1 písm. c) a článkem 8 bod 3 stanov sdružení. Okresní soud v projednávané věci současně konstatoval potřebu aplikace předpisů o správním soudnictví. K stěžovatelově výtce, že Okresní soud v Šumperku neměl na předmět řízení aplikovat ustanovení části páté občanského soudního řádu, týkající se správního soudnictví, Ústavní soud nejdříve konstatuje, že obdobné stanovisko jako Okresní soud v Šumperku, totiž že na přezkum rozhodnutí některého orgánu sdružení (§ 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) nelze vztáhnout obecná ustanovení občanského soudního řádu, týkající se řízení před soudem, ale věc je nutno posuzovat podle zvláštních ustanovení o správním soudnictví, zaujal i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 7 Co 1789/95, publikovaném pod č. 57/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud sdílí nicméně v tomto směru názor, zastávaný v právní teorii (JUDr. Michal Mazanec: Správní soudnictví, Praha 1996, str. 58), že poskytnutí soudní ochrany podle § 15, spočívající v možnosti člena sdružení požádat okresní soud o přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení, proti kterému již nelze podle stanov podat opravný prostředek, není správním soudnictvím, protože tu nejde o výkon veřejné správy. Obdobně vyznívá i usnesení Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 28 Ca 91/94 (Správní právo, ročník 1995, č. 1, str. 18), v němž se v obdobné věci dovozuje, že orgány ČMFS jsou orgány zájmové samosprávy a jako takové rozhodují na základě stanov ČMFS a řádů, vydaných orgány ČMFS, nikoli na základě zákona. Napadená rozhodnutí, vydaná orgány ČMFS, nejsou rozhodnutími vydanými v oboru veřejné správy, a proto tato rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části páté občanského soudního řádu, tj. ve správním soudnictví. K uvedenému Ústavní soud dodává, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy zákonnost rozhodnutí i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (§ 244 odst. 2 o. s. ř.), jinými slovy, ve všech uvedených případech musí jít o výkon veřejné správy. V této souvislosti nelze pominout ani historický aspekt věci, totiž že zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, byl vydán ještě před obnovením soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád. Jestliže ustanovení § 15 citovaného zákona výslovně hovoří o přezkumu, a proto i soudní ochrana tímto ustanovením poskytovaná musí být vykládána ve smyslu kasace, tedy výroku, jímž se přezkoumávané rozhodnutí buď potvrzuje nebo zrušuje, znamená to sice na straně jedné, že i v tomto případě lze část první a část třetí občanského soudního řádu aplikovat pouze přiměřeně, tj. s přihlédnutím k již konstatované povaze přezkumu, na straně druhé, na rozdíl od správního soudnictví (§ 250i odst. 1 o. s. ř.), to však nevylučuje kupř. provádění dokazování. Tento výklad považuje Ústavní soud za odpovídající také proto, že rozhodnutím, vydaným v oblasti veřejné správy, zpravidla předchází správní řízení, a proto i dokazování, zatímco zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, předpokládá rozhodování orgánů sdružení pouze na základě stanov. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, upravuje sice případ přezkumu rozhodnutí podle ustanovení, týkajících se správního soudnictví (§ 12 odst. 4 citovaného zákona), rozhodnutím, které je zde přezkoumáváno, je však rozhodnutí Ministerstva vnitra [§ 12 odst. 1 písm. b) citovaného zákona], tedy klasické rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy. Není-li tedy v projednávané věci možný postup podle části páté, upravující správní soudnictví, nezbývá než vzhledem k ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přiměřeně aplikovat část první a část třetí občanského soudního řádu, přirozeně např. s tou odchylkou, že funkčně příslušný je výlučně okresní soud řídící se kasačním principem. Jinými slovy, jde o občanské soudní řízení sui generis, v němž ustanovení části páté o správním soudnictví aplikovat nelze. Okresní soud v Šumperku ostatně, bez ohledu na to, co deklaroval o nezbytnosti aplikace správního soudnictví, prováděl v projednávané věci důkazy, jeho závěry o splnění podmínek pro stěžovatelovo vyloučení ze sdružení jsou však v extrémním rozporu s tím, co v řízení před okresním soudem vyšlo najevo. Z výpovědi svědka Z. K. Okresní soud v Šumperku totiž zjistil, že v místech, kde se setkal se stěžovatelem, zastřelil srnu jistý D., který společně se Z. K. ji také odvezl do Interlovu poté, co byl mysliveckým hospodářem V. G. v tomto směru instruován. Také svědek V. G. uvádí ve své výpovědi, že stěžovatel za ním přišel se vzkazem od Z. K. o tom, že D. ulovil srnu, přičemž však dodal, že stěžovatel tuto ulovenou srnu mu předložil. Napadený rozsudek je navíc nepřezkoumatelný v tom směru, že z jeho odůvodnění není vůbec patrno, jakým způsobem je ve stanovách Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. upraveno vyloučení jeho člena a na jaké důvody je tedy toto vyloučení vázáno. Ze zápisu z členské schůze uvedeného mysliveckého sdružení ze dne 1. 4. 1994 je spíše zřejmo, že při rozhodování o stěžovatelově vyloučení bylo jako hrubé porušení kvalifikováno právě nedodání srny Interlovu, přičemž ostatní důvody, konstatované teprve v dopise sdružení ze dne 10. 4. 1994, jsou uváděny spíše okrajově, a to v již citované rovině, že stěžovatelovo členství není pro myslivecké sdružení přínosem. Jestliže tedy Okresní soud v Šumperku navzdory uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že ke stěžovatelovu vyloučení z Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. došlo oprávněně, porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zakotvená v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. března 1998